Vystoupí Samson a Řehoř,sluhové z domu Kapuletů, s meči a štíty
SAMSON: Povídám, Řehoři, na nás si vyskakovat nebudou.
ŘEHOŘ: Nebo si to odskáčou.
SAMSON: Až nás rozčílej,skočíme jim po krku.
ŘEHOŘ: A budem je mít z krku.
SAMSON:Když se rozčílím, tak se neznám.
ŘEHOŘ:Jenže jak tě znám, ty se jen tak nerozčílíš.
SAMSON: Jak vidím Monteka,nic mě nezastaví.
ŘEHOŘ: Protože hned zdrháš. Udatný by se mu postavil.
SAMSON: Když se rozčílím, postavím se každýmu Montekovi – chlap, ženská, všecko jedno.
ŘEHOŘ: Tomu říkám síla! On se postaví i slabýmu pohlaví.
SAMSON: když se jim jednou postavím tak si na tom stojí mužský Přede mnou uhnou, ženský se pode mnou prohnou.
ŘEHOŘ: Ženský vynech. Tenhle spor se týká jen pánů a nás, jejich sluhů.
SAMSON: Všecko jedna. Já budu krutej ke všem. Nejdřív udeří na pány, potom se vrhnu na panny. Nepřežije ani jedna.
ŘEHOŘ: Ani jedna?
SAMSON: Ani jedna. Chápej to, jak chceš, ale má to pronikavý smysl.
ŘEHOŘ: Jen aby pronikl tam, kam nemá, ten svůj smysl.
SAMSON: Když mu zvedne náladu, pronikne i kam nemá. A hned se tam cítí jak ryba ve vodě.
ŘEHOŘ: Treska nebo troska? Obnaž svůj nástroj, jde sem někdo od Monteků.
Vstoupí další dva sluhové-Abraham a Baltazar
SAMSON: Má obnažená zbraň je ve střehu. Vrhni se na ně. Budu ti krejt záda.
ŘEHOŘ: Co, chceš jim ukázat záda?
SAMSON: nemusíš se bát.
ŘEHOŘ: já, a bát se tebe? Nemusíš se bát.
SAMSON: musíme je vyprovokovat, ať nás vyprovokuju. Pak budeme v právu.
ŘEHOŘ: Projdu kolem nich a probodnou je výsměšným pohledem. Uvidíme, co to s nima udělá.
SAMSON: Nebo neudělá. Vypláznu na ně jazyk. Když si to nechají líbit, znemožní se před náma, poserové.
ABRAHAM: Vyplazujete na nás jazyk, pane?
SAMSON: Je to můj jazyk, pane.
ABRAHAM: Vyplazuje ten váš jazyk na nás, pane?
SAMSON(ŘEHOŘOVI): Bude právo na naší straně, když řeknu, že jo?
ŘEHOŘ(SAMSONOVI): Nebude.
SAMSON: Nevyplazuju jazyk na vás, pane. Pouze vyplazuju jazyk, pane.
ŘHEOŘ: Vy se chcete hádat, pane?
ABRAHAM: Hádat? Ale co vás nemá, pane.
SAMSON: Protože kdybyste chtěl, pane, jsem připraven, pane. Pán, kterýmu sloužím já, pane, je stejně dobrej jako pán, který mu sloužíte vy, pane.
ABRAHAM: Lepší není, pane.
SAMSON: Jak myslíte, pane.
Vystoupí Benvolio
ŘEHOŘ(SAMSONOVI): Řekni, že lepší je. Jde sem jeden příbuznej mýho pána.
SAMSON:Je lepší, pane.
ABARAHAM: Lžeš!
SAMSON:Taste, jestli jste chlapi. Řehoři, předved' co umíš!
Bijí se
BEVOLIO: Zbláznili jste se! Nechte toho! Schovejte meče! Kam jste dali rozum?
Vystoupí Tybalt a tasí
TYBALT: Tasíte meče na zbabělé sluhy! Otoč se,Benvolio. Těš se na smrt.
BENVOLIO: Chci jenom zjednat mír. Ten meč dej pryč nebo mi pomoz rozehnat ty rváče.
TYBALT: S taseným mečem mluvíš o míru? To slovo nenávidím jako peklo, klan Monteků a tebe. Do střehu, zbabělče!
Bijí se
Vystoupí strážní s několika měšt'any vyzbrojenými klacky a halapartnami
STRÁŽNÍ: bijte je klacky a halapartnami! Pryč s Monteky i s Kapulety! Do nich!
Vystoupí starý Kapulet v županu a Paní Kapuletová
KAPULET: Co je to za randál? Dlouhý meč,honem!
PANÍ KAPULETOVÁ: Berle mu dejte. Co by dělal s mečem?
KAPULET: Povídám meč, a honem. Montek jde a vztekle na mě mává tím svým mečem.
Vystoupí starý Montek a Paní Monteková
MONTEK: Kapulete, ty lumpe! (SVÉ ŽENĚ):Pust' mě na něj!
PANÍ MONTEKOVÁ: Ani hnout! Žádné rvačky nestrpím.
Vystoupí kníže Escalus s družinou
KNÍŽE: Vzbouřenci jste a nepřátelé míru, když krví bližních třísníte tu meče.Slyšíte mě! Tak dost! Jste divá zvěř, co uhasit chce šarlatovou krví ničivý pohár zběsilého vzteku? Pod trestem mučení ihned odhod'te ty svoje krví poblázněné meče a slyšte ortel svého vladaře. Třikrát už kůli marnivému slovu jste vy dva, Monteku a Kapulete, ve městě rvačkou rušili náš mír. Vážení Veron'ané kvůli vám museli odložit svou důstojnost, do starých rukou vzali staré zbraně rozežrané rzí a šli mírnit vaši sžírající zášt'. Jestli ještě jednou narušíte mír města, splatíte to životem. Ted' se všichni rozejděte. Ty, Kapulete, půjdeš se mnou hned,ty, Monteku, přijdeš za mnou odpolednena Starý hrad, kde konává se soud-tvůj případ hodláme tam rozhodnout. Pod trestem smrti, rozejděte se!
Odejdou všichni, kromě Monteka, Paní Montekové a Benvolia
MONTEK: Kdo znovu rozdmychal ten starý spor? Mluv, synovče, jak se to semlelo?
BENVOLIO: Sluhové vašich nepřátel se bili s vašimi, když jsem přišel já. Chtěl jsem je rozehnat,když vtom objevil se Tybalt,svou výzvu ještě nedořek a hned taseným mečem sekal do vzduchu, jež posmíval se každé jeho ráně a výsměšně mu hvízdal kolem uší. Strhla se mela, sypaly se rány a ze všech stran se sbíhal další lid, až kníže musel rázně zakročit.
PANÍ MONTEKOVÁ: Co Romeo? Kde byl dnes celý den? Té rvačky zůstal,doufám, ušetřen?
BENVOLIO: O hodinu dřív, než se zlaté slunce zjevilo v okně východu jako bůh, sklíčená mysl vyhnala mne z domu. Došel jsem k tomu fíkovému háji na západ od města a uviděl vašeho syna bloudit v jitřním čase. Chtěl jsem jít za ním, on se mi však ztratil a jako stín mi zmizel mezi stromy. Cítil se zřejmě sklesle jako já a nejvíc přál si být co nejvíc sám. I já sám sebe měl jsem víc než dost a šel jsem po svých. Stejně rád jsem ho nechal jít, jako on se rád mně vyhnul.
MONTEK: Už často ho tam lidé vidělizroseným zrakem skrápět ranní rosu a vzdychat tak,až z toho těžknou mraky. Jakmile ale radostná zář slunce v nejzazším cípu východního nebe rozhrne zvolna závěs noční tmy, za nímž spí Jitřenka, můj smutný syn ze světa odplíží se jako stín, zamkne se, zavře všechny okenice a umělě si podlužuje noc. Stihla ho zlá a černá melancholie a nikdo neví, co mu vlastě je.
BENVOLIO: Opravdu, strýčku, netušíte nic?
MONTEK: Ne, nevím nic. On mi nic neřekne.
BENVOLIO: Je p5ece způsob, jak to zjistit,ne?
MONTEK: Zkoušeli jsme to všichni,nejen já. On si však zvykl tajit svoje city,sám sobě rádce je-zda dobrým,nevím-je uzavřený,nesdílný a nikdo do něho nevidí. Jak poupě je,do jehož lůna usadil se červ a rozhlodá je dřív, než rozvine se a zasvětí svůj něžný půvab slunciVědět, kde vzal se jeho zármutek, věděl bych také, kde mám hledat lék.
BENVOLIO: Ustupte stranou, jestli prosit smím, já důvod zármutku z něj vymámím.
MONTEK: K tomu já rád ti požehnání dávám. Kéž se ti svěří. Pojd'te se mnou, madam.
Odejde Montek a Paní Monteková
BEVOLIO: Bratranče, dobré ráno
ROMEO: Teprv ráno?
BEVOLIO: Odbilo devět.
ROMEO: Jak se vleče smutek! Byl to můj otec, kdo tak rychle utek?
BEVOLIO:Kéž by tak rychle tobě běžel čas.
ROMEO: Mít to, co nemám, hned bych utíkal.
BEVOLIO: To bude láska.
ROMEO: Právě,že nebude.
BEVOLIO:Ty ji už nechceš?
ROMEO: Čím víc ji chci,tím víc mě ona nechce.
BEVOLIO:Amor se tváří nevinně jak dítě,jenže je prevít,vždycky poddá si tě.
ROMEO: Poslepu střílí,šípy srdce půlí,a přece vždycky prosadí svou vůli. kam půjdem na oběd? Proč zas ta rvačka? Nic neříkej, vím své. Oni se vraždí z nenávisti a já se vraždím z lásky. Vražedná lásko, něžná nenávisti,ty velké něco vzešlé z ničeho, ty tího lehká, vážně lehkovážná,beztvarý tvare marnivého zmaru, jsi pírko z olova, jsi jasný dým, ledový žár jsi, zdravá nemocná,skutečnost snu,co není to,co je:já k tobě,lásko,lásku necítím! Ty se mi nesměješ?
BEVOLIO:Spíš je mi smutno.
ROMEO: Proč, prosím tě?
BEVOLIO:To kvůli tvému smutku.
ROMEO: Tak láska dělá smutek ze zármutku.Svou lásku nesu jo těžký kříž,ty mi svým smutkem ještě přitížíš. Tvá láska smutek na smutek mi věší:co bylo těžké, je ted' dvakrát těžší. láska je dým,jak vzdech se rozplyne,láska je plamen, který v očích žhne,láska je moře vyplakaných slz,láska je šílenství,jak každý ví,zákeřný jed i balzám hojivý.Sbohem.
BEVOLIO:Ne, počkej,nenechávej mě tu. Když půjdeš sám, ublížíš mě i světu.
ROMEO: Ztratil jsem sebe,to je nadělení:já nejsem já,tvůj Romeo tu není.
BEVOLIO:Ale ted' vážně:koho miluješ?
ROMEO: Mám ti to zapět či zaúpět?
BEVOLIO:Vážně mi řekni, kdo je tvá láska?
ROMEO: Když někdo zmírá, je to vážně vážné.Já zmírám láskou , takže mluvím vážně, když vážně říkám:vážně mám rád ženu.
BEVOLIO:To je mi zpráva!On si ze mě střílí!
ROMEO: Taky je krásná:střela letí k cíli.
BEVOLIO:No to je trefa! Dalo ti to práci?
ROMEO: Ted' střílíš vedle:nedala mi šanci. Diana je to,šípy lásky vrací,zvláště ty prudké nepustí si k tělu,cudná je tak, že zláme každou střelu.V zárodku zmaří každé obléhání, pohledy lásky nezraní ji ani,za zlato světa nerizevře klín. krásy má dost,však smrt ji všechnu zdědí,když pro svou cudnost nebude mít děti.
BEVOLIO:Umřít jako panna? At' to nepřehání.
ROMEO: Skrblivá cudnost časem vždycky zplaní.Když krásu drží příliš zkrátka cudnost,pak krása zkrátka nemá budoucnost. Krása je,ctnostná,ale krásné není,že blažená je z mého ztracení. Složila přísahu, lásky se zřekla,mě poslala do živoucího pekla!
BEVOLIO:Něco ti poradím:pust' ji hned z hlavy.
ROMEO: Jak ale,jak? Já pro ni hlavu ztratil.
BEVOLIO: Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Dívej se po jiných.
ROMEO: Tím strovnáním vynikne jenom půvab její krásy. Vždyt' št'astná maska líbá ženám tváře,pod černou rouškou slibuje nám světlo. Kdo oslepne, ten nezapomíná na vzácný poklad ztraceneého zraku. Ukaž mi ženu krásnou na jiné a její krása mi hned připomene, že já znám krásu,co ji ve všem předčí. Pustit ji z hlavy? Zkus mi radit znova.
BEVOLIO:Krk za to dám, že dojede na má slova.
Odejdou
