Vstoupí Paní Kapuletová a Chůva
PANÍ KAPULETOVÁ: Kde je má dcera,chůvo?Přived' ji sem.
CHŮVA: Jako že kdysi bývala jsem panna,už jsem ji volala.Hej,broučku,kde jsi?Můj bože!Kde jen vězí?Julinko!
Vystoupí Julie
JULIE: Tady jsem.Kdo mě volá?
CHŮVA:Tvá matka.
JULIE: Tady mě máte.Co si přejete?
PANÍ KAPULETOVÁ:Jenom pár slov.-Nech nás tu,chvíli,chůvo.Chceme být samy.-Vlastně tu bud' s námi,at' všechno slyšíš,bude to ta lepší.Z mé dcery už je slečna,víš to nejlíp.
CHŮVA: Vím,kolik jí je.Na hodinu přesně.
PANÍ KAPULETOVÁ:Bude jí čtrnáct.
CHŮVA: Vasdím svých čtrnáct zubů-proč by taky ne,že jo,když mám jenom čtyři,vzal je čert-,že jí není čtrnáct.Kdy máme dožínky?
PANÍ KAPULETOVÁ:Za čtrnáct dní a kousek.
CHŮVA: Kousek nekousek,v noci posledního července je jí čtrnáct,dejte na me.Zuzka-kéž jí dá pánbůh spočinutí-se narodila stejně.Už je v pánu. Já asi pro ni nebyla dost dobrá.Jen říkám,posledního července jí bude čtrnáct,tohle já vím jistě. Před črtnácti lety -vidím to jako dnes-jsem ji odstavila.Bylo zrovna zemětřesení. Sedním venku pod holubníkem,k prsu přiložím pelyněk-vy a pán jste tehdy byli v Mantově-to je pamět' ,co! Jak říkám, když tohle moje třeštidlo si lízlo Pelyňku na mém prsu, vyprskla, pustila prs a bylo po kojení! V tom holubník se začal celý část, a do mě jak když střelí – šup, a hned jsem byla pryč. 11 let je to, už 11, a ona umělá už stát – co stát, po domě běhala jak pometlo. Zrovna den předtím jsi natloukla čelo. A pak můj muž – kéž je mu země lehká – samý vtip byl – jí zved a povídá: ,,Teď padá na nos,naše slečinka, ale až zmoudří, bude padat naznak, vid',Julinko?'' Ta mrška přestala brečet a moudře povídá: ,,Tak jo.' Dnes je z ní slečna. Došlo na ten žert. Žít 1000 let, tohle nezapomenu. ,,Vid' Julinko?' řekl muž, ta potvůrka hned nechá pláče a řekne:,,Tak jo,''
PANÍ KAPULETOVÁ:To stačí chůvo,prosím tě,už dost.
CHŮVA: Copak to není k smíchu,milostpaní? Hned nechá pláče a povídá: ,,Tak jo'' Na čele bouli jak kohoutí varle. Nejdřív ta rána, jo, pak hrozný pláč. ,,Teď padá na nos, slečinka,'' řek muž, ,,ale až zmoudří, bude padat naznak,vid',Julinko?'' Ta mrška přestala brečet a moudře povídá:,,Tak jo.''
JULIE: A ty už taky přestaň,chůvo.Mlč!
CHŮVA: Však já už mlčím.Pánbůh ti požehnej.pěknější děťátko jsem nekojila.Jenom se dožít toho,až se vdáš. Co já bych za to dala!
PANÍ KAPULETOVÁ:A právě o tom si chci promluvit.Řekni mi,Julie,myslelas někdy na vdávání?Jak je to s tebou,řekni.
JULIE: Taková čest mě ve snu nenapadla.
CHŮVA: Čest!Nebýt já tvá chůva,řekla bych,žes sála moudrost z mateřského prsu.
PANÍ KAPULETOVÁ:Už je čas myslet na vdavky. I z mladších než ty jsou tady ve Veroně matky a všichni si jich váží.Já ve tvých letech,jestli se nemýlím,už jsem měla tebe. Zkrátka a dobře,skvělý hrabě Paris má v úmyslu tě pojmout za ženu.
CHŮVA:Mužský,jak když ho vystřihne,no ne,slečinko,slečno,jako obrázek!
PANÍ KAPULETOVÁ:Květ mezi květy,výkvět Verony.
CHŮVA:Moc pěkné kvítko, kvítek,kvíteček!
PANÍ KAPULETOVÁ:Co tomu říkáš,můžeš ho mít ráda? Večer ho uvidíš na našem plese A v jeho tváři budeš číst jak v knize, do které krása vepsala svůj erb. Každý rys jeho zasnoubený zdá se s tím druhým v ladné, harmonické kráse. Co vyčíst nelze z čar na jeho tváři, řeknu ti oči v jasném komentáři. Tak kniha lásky, zatím nevázaná, má vazbu mít, a tou je krásná panna. Je žádoucí a zcela přirozené, když muž svou pýchu skryje v krásné ženě. Vždyť v očích mnohých kniha zkrásní hned, když zlatý příběh spíná zlatý hřbet. Ty jeho buď, co má,hned tvoje bude on bude tvůj a tebe neubude.
CHŮVA: Spíš přibude,pak nabude,a bude!
PANÍ KAPULETOVÁ:Stačí jen říct,a budete hned svoji.
JULIE: Já uvidím,až uvidím,zač stojí.Budu hledět,abych se zahleděla,protože vím,že vy byste to chtěla.
Vystoupí sluha
SLUHA: Milostpaní! Hosti jsou tu.Prostřeno je dávno.Po vás je sháňka. Po vás,slečno,taky. V kuchyi je peklo.Všichni hledaj chůvu.Nic není,jak má bejt.A nikdo na svým místě. Jdu nosit na stůl.Vy pojďte taky.Aspoň měly byste.
Odejde
PANÍ KAPULETOVÁ:Pan hrabě čeká.Honem,Julie!
CHŮVA: Kéž ve dne v noci k radosti ti je.
Odejdou
