Save Me From Darkness

23.

Už dvě hodiny se jen potloukám okolo nemocnice... Na tvářích se mi třpití slzičky, které nepřestávají stékat jako vodopády. Jsem tak bezradná, kéž by mě za ním alespoň pustili... Tak strašně ho miluju, klidně bych pro něj i dýchala...

Musím se k němu prostě dostat!!!

"Ale noták! Jsem jeho přítelkyně, musíte mě k němu přece pustit!" vybuchuju na nemocniční sestru. Ta jen kroutí hlavou (otravuju ji tu už půl hodiny). Nakonec se jen pootočí a pak tiše odpoví:"pokoj číslo čtyři... ale prosím hlavně nedělejte kravál!! A kdyby se někdo ptal jste jeho sestra, jinak vás k němu pustit nemohu." " Pane bože, strašně moc vám děkujuuu!!!" Neudržela jsem se a objala ji, až jsme shodily nějaké spisy ležící na okraji příjmací recepce.

Pomalu ale sebejistě jsem vykročila k pokoji číslo čtyři...