Náhlý (s)pád

|| part three ||

Úterek kolem mě spíš tak rozmazaně proplul, Elis jsem ani jednou neviděla, a než jsem se nadála, byla středa, osm hodin, a moje třída stála na ulici v salvě jemného začínajícího deštíku a čekala na profesora Mendese. Ustrašeně, s hlavou schovanou pod objemnou černou kapucí jsem očima těkala ze strany na stranu ve snaze spatřit Dylana dost včas na to, abych stihla zamaskovat své emoce, ovšem ať jsem onen nečas prohlížela sebevíc důkladně, jeho štíhlá atletická postava se neukázala.

Třeba se nakonec rozhodl nikam nejet... Vzplanula ve mně naděje. Bylo neuvěřitelně těžké už sedět s ním v jedné místnosti. Jak mám zvládnout společné bádání v přírodní rezervaci, která nás zavede kdovíkam?! Po dvojicích... Bože, pan Mendes si skutečně nemohl vymyslet nic lepšího. Možná... Možná kdyby si nezačal s Elis, trochu se otevřu. Tehdy bych takovou příležitost vítala jako dar z nebes, chytla bych ji za pačesy a už nepustila, ale... Osud si zkrátka rád zahrává.

Vtom se kolem mě kdosi prohnal tak rychle, až mi vítr zasvištěl kolem uší. Vytrhla jsem samu sebe ze zamyšlení a rozhlédla se. Jen pár metrů ode mě poskakoval Dylan. V ruce držel míč na americký fotbal, který vzápětí s pořádným rozmachem hodil jakémusi spoluhráči na druhé straně, a následně se ke mně obrátil.

„Ahoj," zazubil se. „Jsi ráda, že mě vidíš?"

Ztěžka jsem polkla. On normálně... provokoval! Nebo si ze mě střílel? Viděl nejistou šedou myšku, tak se prostě rozhodl trochu ukrátit dlouhou chvíli? Ač tohle vysvětlení na jednu stranu mělo svou logiku, odmítala jsem mu věřit.

„Poslyš," udělal náhle krok vpřed, hlas mu klesl o několik tónů níž, „nechtěly byste se už s Elisabeth usmířit? Ona se vážně moc trápí. A ostatně ty taky, vidím ti to na očích. Sice nevím, co se mezi vámi stalo, ale určitě to půjde nějak spravit."

Zarytě jsem mlčela. Jedno je totiž jisté. Kdybych promluvila, hlas se mi zlomí. Dylan pochopí míru bolesti, již si v sobě nesu. A já-já nevěděla, jaké bych mu poté nabídla vysvětlení.

„Nechtěla bys mi to říct?"

Vytřeštila jsem zrak, tvář mi pobledla. „A-a co?"

Zvedl obočí. „Třeba to, proč jste se vlastně pohádaly?"

Odfoukla jsem si z čela ofinu, s níž si pohrával vítr, a ruce vrazila do kapes. „Dylane, ono je to... složitý. Nepochopil bys to. Bez urážky," zvedla jsem dlaň, když se nadechoval k protestu, „jsi kluk. Vaše emoce jsou trochu na jiné úrovni než ty naše."

Zaškaredil se, až se mu obočí stáhlo v jednu linku. „Víš, někteří kluci tuší, co je to empatie. A pár z nich je jí dokonce schopno!"

Obrnila jsem se proti nádechu hořkosti, jež prostupovala jeho slovy, a vzdorně vystrčila bradu. Mohl se snažit, jak chtěl, nehodlala jsem mu povědět nic. Sama pod sebou bych si tak podřezala větev. Sice jsem se s ním už dokázala relativně normálně bavit, nicméně nutnost udržovat mezi námi ochrannou hradbu nezmizela. Naopak. Zesílila.

Spolužáci si nás opět po očku prohlíželi. Probíhalo mezi nimi spiklenecké špitání, nechtěla jsem si ani představovat, jaké závěry si právě dělají. Málem jsem fyzicky vnímala, kterak si na mě ukazují. Podívejte! Šedá myška spolu s hvězdou školy! To přece není normální! Nezastírám, motala se mi z toho všeho hlava. Nejradši bych se schovala po zem. Stát se středem pozornosti pro mě bylo úplně nové. A nelíbilo se mi to.

„Takže mi to fakt neřekneš?"

Zavrtěla jsem hlavou.

„No, jak myslíš..." Poslední větu vyloženě procedil skrz zuby, a když se na chodníku zjevil pan Mendes, od Dylana jsem se odvrátila a poodešla k němu. V očích mě štípaly slzy. Měla bych si na ně zvykat.