Náhlý (s)pád

|| part one ||

Slíbená výhra pro Terezku Ondrákovou... Omlouvám se za ty prodlevy, ale můj notebook stále ještě není činný, tudíž jsem příběh psala v trochu polních podmínkách.
Troufám si tvrdit, že se v něm částečně uvidí většina z vás. I já. Třebaže v maličkostech. A o to mi jde. Tvořit povídky, k nimž se budete s radostí vracet. V nichž uvidíte něco víc než jen bezduchá slova bez jakéhokoli smyslu... Snad se mi to daří =)
Ale teď už nebudu řečnit, užijte si první část, modlím se, aby se vám kus líbil, ačkoli poprvé zde na Wattpadu nepůjde o fanfikci...
ENJOY IT! ❤
//\\,,/\\,,//\\,,//\\,,//\\
Zase podzim. To nejbarevnější období roku, kdy stromy shazují své šaty a ukazují se nám v holé podstatě. Kdy se vítr s kvílením protahuje pod okenními rámy a noc nastupuje dřív, než by se lidem, chtivým slunce a světla, líbilo.
Přesně v jeden takový podzimní večer v polovině listopadu jsem seděla na osamocené, zubem času ohlodané dřevěné lavici a pevně zachumlaná v teplém kostkovaném kabátu se dívala do údolí. Na mé rodné město, jež do dáli zářilo stovkou rozsvícených oken. Málem jsem slyšela radostný smích, jenž vyplňoval nedaleký dětský domov, když ti starší četli mladším pohádky na dobrou noc. Kolem se s nadšeně vrtícím ocasem proháněl Harry, můj tříletý pes, a já si znovu, jako nesčetněkrát předtím uvědomila, že v jeho bystrých tmavých očích vždycky najdu tolik potřebnou útěchu. A nejen tu... Ať jsem se vydala po večerech kamkoli, byl-li po mém boku, nemusela jsem se vůbec ničeho obávat. Kdo by si taky troufl na osmnáctiletou holku, která vede obrovského černého psa tak chlupatého, že ani nemůžete vědět, kde má tesáky?
Harry byl totiž novofundlanďák. Totiž, novofundlandský pes. Navzdory své váze kolem sedmdesáti kilogramů a mohutné postavě by však neublížil mouše, což jsem ale mezi veřejností příliš nešířila. Je přece lepší mít nějaké eso v rukávu.
Zprudka jsem vydechla, až mi od úst odešel obláček páry, a pevně semkla víčka. Přesně tohle jsem potřebovala. Samotu, ticho. Od chvíle, kdy mi Elisabeth přišla hned po obědě představit svého nového přítele, jsem nedělala nic jiného, než se pokoušela udržet chatrné zbytky svého sebeovládání.
Seděla jsem tou dobou v kavárně, srkala čokoládové frapé a dívala se prosklenou výlohou na ulici, po níž pospíchali uštvaní manažeři a vytížené maminky s nákupem v jedné a pískající ratolestí v druhé ruce. Představa takového světa mi na tváři kouzlila úsměv. Budu i já jednou konejšit svou holčičku, až začne strachem plakat a dožadovat se, abych zpod postele vyhnala toho ošklivého bubáka?
„Kaylee!"
Obrátila jsem hlavu po zvuku a spatřila svou nejlepší kamarádku, jak se snaží prodrat kolem obsazených stolků. Na rtech jí seděl šibalský úsměv, vítězoslavný, a já tak věděla, že má pro mě přichystané další ze série svých nevídaných překvapení.
„Uf, to dneska ale byla cesta," zhroutila se do měkkého koženkového křesílka naproti mně a elegantně přehodila nohu přes nohu. Nemohla jsem si nevšimnout pohledů, jež po ní hodili mladíci od vedlejšího stolu, a potlačila jsem touhu otráveně protočit panenky.
„Poslechni si, co se mi stalo," pokračovala, předstírajíc, že si jejich zájmu nevšimla, ovšem opak byl pravdou, jelikož si štíhlými prsty laškovně projela dlouhé havraní vlasy a naoko neklidně se zavrtěla. „Nešlo mi nastartovat auto, asi něco s baterií. Pak jsem nemohla vůbec sehnat taxi, jako by se sem na víkend vybrali snad všichni turisté světa, a nakonec se mi zlomil podpatek!" S posledním slovem mávla ke své obrovské tašce, a když jsem se nechápavě zamračila, dodala: „Musela jsem si jít koupit nové boty samozřejmě. Vždyť to bylo o zdraví!"
Ušklíbla jsem se a znovu usrkla lahodného nápoje.
„No," zatleskala, aby si zpátky získala mou pozornost. „Ale proto jsem tě sem nezvala. Chtěla bych ti někoho představit. Tedy," uculila se, „představit tak úplně ne, spíš seznámit tebe, jako mou nejlepší kamarádku, a jeho, jako mého přítele."
Se zájmem jsem pozvedla obočí. Nový objev? No, to si Elis tedy pospíšila, jen co je pravda. S Travisem se rozešla teprve před týdnem...
Zavrtěla jsem hlavou. Ne, dávno jsem vzdala veškeré pokusy svou přítelkyni pochopit. Můj mozek na to zkrátka nestačil.
Než jsem však stačila zareagovat, vstupní dveře bouchly a dovnitř se dostal závan studeného listopadového vzduchu. Ani nevím, co mě donutilo zvednout zrak a zapátrat po totožnosti příchozího, pravdou však je, že jakmile jsem se setkala s planoucím čokoládovým pohledem, s tím, jenž mi dennodenně ve škole způsoboval slabost, do tváří se nahrnula červeň.
Dylan. Dylan Emmerson. Školní hvězda, maturant a po celou střední také má nedosažitelná láska. Zamilovala jsem se do toho kluka snad první den, co jsem jej spatřila. Já, roztřesená prvačka, on, sebevědomý druhák, který hrál basketball, těšil se přízni každé holky, na niž jen prstem ukázal, a vynikal prakticky ve všem, na co sáhl. Klišé, já vím.
V mých očích byl zkrátka dokonalý. Atletická postava, módně vyčesané hnědé vlasy, ostré linie čelisti. A především... Nikdy jsem neviděla, že by se povyšoval nad ostatní. A přitom mohl. Spousta jiných to tak dělala. Měl všechno. A mohl mít víc.
A právě mířil se širokým úsměvem k nám.
Nedošlo mi to. Ozubená kolečka odmítala zapadnout na své místo, pravda mi klouzala mezi prsty, dokud se však Dylan nezastavil u kamarádčiny židle a nesklonil se pro polibek.
Můj svět se v jediné vteřině rozletěl na miliony maličkých střepin. Vše ztratilo význam, nic se náhle nezdálo důležité. Realita mě zavalila jako obrovský kus kamene, dosedla mi na hruď a já... já nemohla vůbec dýchat.
„Kaylee," dolehl ke mně Elisin přesladký štěbetavý hlásek, „tohle je Dylan. Dylane, moje nejlepší kamarádka Kaylee. Známe se od dětství."
Až díky poslední části jsem se dokázala sebrat a přijmout jeho vstřícně nabízenou dlaň. Cosi mi říkal. Možná zdvořilostní fráze o tom, jak mě rád poznává, avšak já jej vnímala sotva napůl. Všechno ve mně křičelo. Zrada! Zrada! Jak to jen mohla Elisabeth udělat? Jako jediná věděla o mých citech k Dylanovi. Tušila, kolik pro mě znamená, ačkoli vědomí mé vlastní existence jej zřejmě obešlo velkým obloukem. Nikdy jsme spolu nepromluvili, nikdy se na sebe nepodívali. Kdykoli totiž hrozilo, že by se naše pohledy náhodou mohly střetnout, odvrátila jsem se. Měla jsem strach. Strach z toho, co bych v jeho očích spatřila. Přesto však neměla právo provést něco takového!
To už mi klidně mohla zaživa vyrvat z hrudi ještě tlukoucí srdce. I to by snad bolelo míň.
Následující dvě hodiny jsem přetrpěla. Jejich smích mi vháněl do těla jednu kulku za druhou. Jejich rozjařená, lehká konverzace mě zase málem donutila vymrštit se na nohy a utíkat. Utíkat tak dlouho, dokud by mé svaly nevypověděly poslušnost.
Nejhorší však mělo teprve přijít. To když se Elisabeth v jedné chvíli zvedla a šeptem prohlásila, že si musí odskočit. S Dylanem jsme tak osaměli.
Z úvah mě vytrhlo naléhavé zvonění telefonu. Tlumeně se rozléhalo volným prostranstvím, jako by do té panenské přírody ani nepatřilo. Rušilo onen zvláštní klid, tu křehounkou rovnováhu.
S povzdechem jsem vřískající přístroj vytáhla z kapsy a zamženým zrakem se pokusila zaostřit na displej.
Elisabeth.
Odfrkla jsem, zvuky vypnula a vrátila jej zpátky. Neměla jsem náladu s ní mluvit. Určitě se chtěla zeptat, proč jsem z restaurace tak najednou zmizela, zatímco ona byla na toaletě. Přitom musela dobře vědět, o co celé odpoledne šlo! Čekala, že budu schopna vést s Dylanem normální nenucenou konverzaci, která se může odehrávat mezi přítelem určité slečny a její kamarádkou? Ehm... Kdysi snad kamarádkou.
Vždyť já se na něj leckdy ani nedokázala na té školní chodbě podívat! Když jí kráčel, jako by měl kolem sebe vlastní svět, do kterého neumožní přístup hned tak někomu. Vstřícně pokyvoval spolužákům, odpovídal na pozdravy, ale pořád se držel trochu zpátky. Což mě na něm fascinovalo.
Můj mozek stále odmítal uplynulou událost zpracovat. Jak to jenom mohla udělat? Navzdory našim do očí bijícím nesrovnalostem jsem jí bezmezně důvěřovala. Brala jsem ji jako nedílnou součást svého života. Elisabeth o mně věděla vše. Stejně jako já o ní. Nebo jsem si to alespoň doposud myslela. Spřátelily jsme se už ve školce, když se naši plyšoví medvědi jednoho slunečného dopoledne zázračně prohodili a můj s modrou mašlí skončil v její postýlce. Od té doby jsme byly nerozlučné. Ačkoli ona ztělesňovala dokonalost - okouzlující tmavovláska s oříškovými kukadly, ostrými rysy tváře a překypující sebevědomím, zatímco já nosila krátké černé mikádo, zahalovala se do nenápadných svetříků a na svět se dívala zelenýma očima, jež jsem zdědila po mamce.
Složila jsem tvář do dlaní. A už ke mně přiskočil Harry, aby svou paničku rozveselil, nesnášel, když se kdokoli z rodiny utápěl ve smutku. Dělal pak vyloženě psí kusy, aby nás z deprese vytáhl.
Podrbala jsem ho za ušima a tvář zabořila do jeho srsti. Kéž by se právě teď mohl čas zastavit...
...
Víkend uběhl jako voda, a než jsem se nadála, bylo pondělí a já opět stála na školní chodbě, izolovaná od okolního světa. Dívala jsem se do tmavých útrob své skříňky, systematicky prohledávala knížky a očima pátrala po cvičebnici na matematiku, když se ke mně přiřítila Elisabeth.
Vnitřně jsem se obrnila trpělivostí, ovšem jinak jsem nedala jakkoli najevo, že jsem si její přítomnosti všimla. A jak se vzápětí ukázalo, ani jsem nemusela, sama totiž okamžitě spustila.
„Kdes jako celý víkend byla?" Ani se nepokoušela svůj hlas ztlumit, pálila na mě jednu výčitku za druhou, no neuvědomovala si, že její chyby jsou mnohem horší. A já nějak nevěděla, jak dlouho ještě udržím jazyk za zuby.
„Snažila jsem se ti dovolat, psala jednu SMSku za druhou! To mě snad ignoruješ nebo co? Hej," stiskla mi paži, „mluvím s tebou!"
Vysmekla jsem se jí, srdce mi pumpovalo ostošest. Nedokázala jsem ovládnout slzy, jež se mi draly do očí, ale hlasivky mě projednou poslouchaly docela dobře. A toho jsem hodlala využít. „Uvědomuješ si vůbec, cos provedla?"
Zarazila se.
„Začít si s Dylanem? To vážně? Vždyť víš lépe než kdokoli jiný, kolik pro mě znamená! My-myslela jsem, že jsme kamarádky..."
K mému naprostému údivu - a totální nechápavosti - se jí rysy nestáhly lítostí, kdepak. Bylo to spíš rozhořčení. Uraženost. „Kaylee, když ty se pořád k ničemu nemáš."
Čelist mi nepatrně klesla.
„Dylan je hvězda školy," pohodila vlasy. „Bylo jen otázkou času, než ho klofne nějaká malá mrcha, jsou jako supi," mávla rukou do prostoru. „Vlastně jsem ti prokázala laskavost."
Po jediné vteřině vyplněné šokem jsem vyprskla smíchy. Který však postrádal jakékoli veselí. Byl to mrazivý zvuk, ostrý jako břitva. Prořízl vzduch a atmosféra kolem jako by znehybněla.
************
Věřte nebo ne, docela se děsím toho, jak povídku (ne)přijmete... Vězte však, že vám za hodně vděčím, mám vás neskutečně moc ráda! Děláte mé dny lepšími. A jak? Tím, že oceníte, co tak miluju. Totiž tvorbu... ❤
Btw, chcete-li se stát součástí něčeho extra, přidejte se na nedávno vytvořený facebookový profil. Stačí zadat "PetíStories Wattpad", profilovka Louiho vám napoví, a nabídnuté si přidat do přátel. Budete tak příběhům blíž. Pokud o to stojíte. Čím víc, tím líp, nekoušu, nebojte. Těším se na vás! Laf jů!
PS: Za případné překlepy či nesrovnalosti se omlouvám...