Náhlý (s)pád

|| part five || FINALE ||

MOC, VÁŽNĚ MOC SE OMLOUVÁM ZA TAK OPOŽDĚNĚ PŘIDANÉ FINÁLE, ALE VĚŘTE, POSLEDNÍ MĚSÍC KOLEM MĚ SPÍŠ PROBĚHL ZÁVODNÍ RYCHLOSTÍ. Snad se i tak bude poslední část líbit ♥

ll ♦♦ ll ♦♦ ll ♦♦ ll

"Ano?" Zahuhlala jsem s plným nosem.

Mamka opatrně vzala za kliku a tiše vklouzla dovnitř. Povzbudivě se na mě usmívala, v očích jí plála jasná světýlka. Nebýt jich a záblesku podezření, jež se ve mně ozvalo, pravděpodobně bych si té krabice převázané růžovou stuhou vůbec nevšimla.

„Co je to?" zeptala jsem se bez váhání. Zvědavost nade mnou získala převahu, konečně jsem dokázala soustředit pozornost i na něco jiného než svůj mizerný zdravotní stav. Ačkoli... Když jsem se na tu věc zahleděla lépe, vyklíčilo ve mně podezření. Silně jsem se kousla do spodního rtu. Proč se náhle ozývala intuice?

„Já vlastně... nevím," pokrčila rameny a opatrně usedla na matraci. Vytáhla jsem se proto v polštářích trochu výš, aniž bych zrak odtrhla od podivnosti v jejích rukou. Možná byla na vině viróza, ale já se náhle cítila přímo v ohrožení.

„Našla jsem to ležet na zápraží," vysvětlovala a následně mi balíček přesunula do klína. „Je na něm tvé jméno. A nějaké psaní, odhaduji, no to jsem nerozlepovala. Zřejmě i ono je určené tobě."

Tehdy se všechny funkce v mém těle konečně zastavily. „P-pro mě?"

Mlčky mi podala krémovou obálku, na níž bylo uvedeno jen jedno jediné slovo.

Kaylee.

Mamka mě pár vteřin mlčky pozorovala. „Nepodíváš se dovnitř?"

Zavrtěla jsem hlavou.

„Kay," položila mi dlaň plaše na hřbet ruky, „co se děje?"

Odvrátila jsem pohled. Pocítila jsem chvilkové nutkání všechno jí vyklopit. O sporu mezi mnou a Elisabeth, o kudle, již mi vrazila do zad. O Dylanovi a těch nepochopitelných chvílích v přírodní rezervaci. O polibku mezi kapkami deště... Ano, bylo toho hodně. Ve finále jsem svému rodiči však nepověděla nic. Ještě nepřišel správný čas.

Nenaléhala. Pár minut jsme tudíž proseděly mlčky, slyšet bylo jen občasné zavýsknutí nějakého dítěte zvenčí. Nakonec se však mamka zvedla, pohladila mě po hřbetu ledově studené ruky a tiše, bez jediného slůvka z mé ložnice vyklouzla.

Věděla ještě dřív než já, že ta krabice je tajemstvím. Do něhož nenahlédnu, dokud budu mít nějakou společnost.

Zhluboka jsem se nadechla. Jako by předmět v mých rukou vibroval, srdce šílelo, dech se krátil. Několikrát jsem pohledem zalétla k odpadkovému koši, skrytému pod psacím stolem, a bojovala s nutkáním dárek vyhodit.

Nakonec jsem to však neudělala. S veškerým sebezapřením, s neuvěřitelně zmatenými a nepochopitelnými pocity jsem mašli rozvázala a víko odklopila.

Z hrdla se mi okamžitě vydral nespoutaný smích. Dobrá, napadlo mě leccos, no skutečnost se mým vizím ani vzdáleně nepodobala! Krabice byla plná sladkostí. Čokolád, gumových medvídků, veselého želé, barevných pendreků. A na dně, mezi všemi těmi dobrotami, se na mě usmíval malý plyšový pejsek v červeném klobouku, s černými korálkovými očky.

Nedalo mi to. Pustila jsem se do hledání nějakého vzkazu. Ale vteřiny ubíhaly a nic takového mé zkřehlé prsty nenahmataly. Zaplavoval mě pořád větší a větší zmatek. Kdo mohl ten dar poslat?