Vzpomínky nebo sny?

Sny

Mezitím co jsem spala se mi zdál sen. To je myslím normální... to co na tom normální nebylo byl ten neuvěřitelný chaos. Někdo si může říct " No a co tak se ti zdá něco šíleného to je normalni". Jenže tenhle sen byla pravda.... všechno co se tam dělo se stávalo doopravdy..... bylo to divné a hrozné.
Ženy a děti utíkali a křičeli... a muži bojovali proti nějaké příšeře. Měla ostré zuby a drápy,  pohybovala se strašně rychle....zabila všechno co ji přišlo do cesty. Nevěděla jsem co dělat ale nechtěla jsem aby ještě někdo umřel.... zakřičela jsem " Hey! Příšero!" chtěla jsem odvést její pozornost aby mohli ostatní utéct a zřejmě se mi to dařilo. Otočila se na mě a pohlédla mi do očí a ... usmála se. Nechápala jsem to a pak jsem si to uvědomila. Bylo to jako koukat se do nějakého strašidelného zrcadla... byla jsem to já "Ne... ne to nejde nemůžu. ...." ztrácela jsem dech a to doslova čím déle na mě koukala jako by mi brala vzduch... začala jsem se dusit.
(V pokoji s chlapcem)
"Zajímalo by mě co se ti zdá " řekl a díval se na Rosetu.  Když najednou Roseta začala kašlat.... začala se dusit. "Roseto? ROSE!" přiběhl k ní a snažil se ji vzbudit "ROSETO SLYŠÍŠ MĚ?" křičel a začal s ní třást..."NOTAK VZBUĎ SE!" nedařilo se mu jí probudit ale zkoušel to dál ... " NO TAK!  ....prosím.... postav se ji Rose.... no tak! "
(Ve snu Rosety)
Spadla jsem na cem a začala kašlat krev. Měla jsem chuť umřít takovou chuť... a umřela bych kdyby nebylo něj "postav se ji Rose....no tak!" slyšela jsem ho "prosím ....zvládneš to..." s jeho hlasem mi bylo líp ať už jsem kašlala krev a nebo ne zvedla jsem se a podívala se ji do očí "ty nejsi já" řekla jsem jenže hned jak jsem to do řekla zaznělo mi v hlavě *ale ano jsem a ty to moc dobře víš* nedokázala jsem nic říct no vlastně jsem ani nestačila nic říct.
Škubla jsem sebou a prudce se vzbudila. Přitom co jsem se snažila pochopit co se právě stalo jsem měla hysterický kašel. "Uff...žiješ" sesunul se na zem vedle mé postele a vypadal dost vystresovaně. Nevím proč ale usmála jsem se má něj. Všiml si toho "heh to je poprvé po dlouhé době co tě zase vidím se smát Roseto a upřímně takhle ti to sluší víc" řekl a oplatil mi můj úsměv. "Ty mě znáš? Jak to že si nic nepamatuju?  Proč -" nestihla jsem ani dokončit větu a on mi odpověděl "Víš to je těžké ti to vysvětlit. Ale paměť tu vrátíme... ehm" odmlčel se a pak po chvilce pokračoval "sice nevím jak ale vratime" řekl už tižším hlasem. "Slibuješ?" zeptala jsem se v naději že třeba zjistím kdo jsem a odkud pocházím, že si vzpomenu i na něj.... "Slibuju ti to Rose. Slibuju že všechno bude v pořádku"