Vzpomínky nebo sny?

Hikaru?

Po tom co jsem viděla ve snu, už jsem prostě nedokázala usnout. Pořád jsem přemýšlela o tom co se stalo. Proč jsem vypadala jako nestvůra? Jak to, že ten kluk ví o čem se mi zdálo aniž bych mu to řekla?  A ....A kdo vlastně je? Zadívala jsem se na něj a on si toho bohužel všiml. "Copak? Jsem zajmaví, že si mě tak prohlížíš? " usmál se a já rychle odvrátila pohled. Bylo mi trochu trapně, ale musela jsem vědět kdo je.  " Um ne já jen... vzbudím se v místnosti bez oken, bez všech vzpomínek a s modřinamy a škrábanci po celém těle...    no a jediný kdo je na blízku je čistě náhodou kluk který ví kdo jsem a nebo spíš CO jsem ... a já ani nevím jak se jmenuje?..." řekla jsem při civění na své ruce. " Jo myslím že to není nic příjemnýho co? Heh" zasmál se a podal mi misku s polévkou. Zmateně jsem na něho koukla. Řekl to jako by byl zvyklí, že ví o ostatních víc než oni o něm..... "Nemyslím to zle já jen.... um ... jsem Hikaru a no myslím že jsem úžasná a přátelská osobnost!" usmál se na mě a já mu musela jeho úsměv oplatit "Hikaru... pěkné jméno. Ale jeho majitel má trochu velké ego" zasmála jsem se teď už trošku uklidněná tím ,že vím aspoň jeho jméno. "Ale no tak já?  Velké ego? To jsem zvědav co řekneš na sebe ,až ti řeknu něco o tom jaká jsi byla " nevím proč ale mám pocit,že mě chtěl rozesmát. Byl moc milí. Říkal o mě samé hezké věci i když já si ani jednu nepamatovala.
"Co vlastně znamená jméno Hikaru?" zeptala jsem se s pohledem upřeným do jeho očí. "Světlo... myslím dala jsi mi ho ty...." v očích mu poskakovala naděje,že si vzpomenu aspoň na něco. "Já? Jak jsem ti mohla dát jméno? " zmatená jsem si sedla vedle něho na zem. "Víš když jsme se potkali byla si hehe...um... no trochu jiná než ostatní". Přísunula jsem se blíž k němu "Jak to myslíš jiná?" zeptala jsem se v obavách ,že mě viděl jako tu příšeru ze snu. " Noooo..... lidi ve městě neměli takovou náladu jako ty. Zářila jsi energii. Tak veselého člověka jsem do té doby ještě neviděl."
zasněně se koukal do zdi. "Já byla veselá? " řekla jsem s klidem, že jsem nebyla nestvůra která ho chtěla zabít. "Jo a taky dost přátelská a přítulná." šibalsky se na mě podíval a já nevím proč jsem se začervenala. "První co jsi udělala když jsi mě viděla nebylo potřesení rukou. Prostě jsi mě objala a řekla jsem Roseta a ty?". Zamyslela jsem se "ale to furt nevysvětluje jak jsem ti mohla dát jméno?" Usmál se na mě " Já jméno neměl. Nikdo mi ho nikdy nedal.... až ty. Řekla jsi..." trochu zčervenal a já se musela usmát vypadal roztomile " Řekla jsi, že ze mě vyzařuje naděje....že se cítíš jako by nebylo žádné zlo... že jsem světlo které všem jednou pomůže." díval se do země a mě přišlo že má před očima všechno co mi vypráví.  "Takže jsem tě pojmenovala Hikaru.... světlo " bolest mi znovu stoupla do hlavy a mě se začaly vybavovat chvilky s ním.  "Světlo naděje...." podívala jsem se na něj a on už si mě s úsměvem prohlížel " jo říkali jsme si Světlo a Temnota..." řekl s ne moc veselím hlasem....