Cheeky Sinner 2 h. s. |CZ|

2.díl ..Can't keep my eyes off you..

Sedět u něj se mi stalo každodenní rutinou, svírat jeho ruku byl můj úkol, sledovat jeho tvář jestli se nepohne povinnost... Všechno najednou dostalo smysl. Všechen čas trávený s ním dostal smysl, truchlení nad jeho stavem je doplněk každého dne...

Nebaví mě to, nebaví mě každodenní ptaní se doktorů jestli mají nějaké novinky, vždy je to stejné - pokroucení hlavou a soucitný pohled. Až teď mi dochází jak ztracená bez něj jsem, bez něj ztrácím svůj směr, který nacházím v jeho očích...

Přitáhnu si kolena k tělu a pohodlněji se usadím v pro mě dost známém křesle. Bezmyšlenkovitě zírám na jeho tvář, tak jako každý den. Tak jako už měsíc v kuse, měsíc, měsíc už jsou jeho oči zavřené. 

Nevěřila jsem, že by to mohlo trvat tak dlouho, ale je to tak. Už měsíc tady posedávám, někdy na křesle, někdy na parapetu, někdy na jeho posteli a zírám na něj. 

Ale on je stále nehybný. Jsem až udivená jak ledový klid zachovává jeho tělo, občas to vážně vypadá jako už by nebyl bytostí tohoto světa. V hlavě se mi ale pořád ozývá pípavý zvuk, který mě ujišťuje že je. Ten zvuk je jako uklidňující melodie pro moje srdce, přidržovač mojí naděje. 

Někdy mi přijde, že se pohne, ale už nejspíš jen blázním. 

''Nikdy, nikdy bych se pro nikoho nezměnil, ale pro tebe... bych udělal cokoliv. Jen abys byla mou...''  vzpomínka na den na útesu... To jak mile se choval, jak něžný byl. 

 ''Riley Jay Bricketová, budeš mou dívkou?'' usmála jsem se, to jak přede mnou tenkrát klečel a na tváři měl vážný výraz.... Bylo to až k neuvěření. 

ON byl k neuvěření, to kým byl a to kým je.

Lhal mi, celou záležitost kolem jeho život nechápu a neznám pravdu, možná ji znát ani nechci, chci prostě žít dál po jeho boku a už se nezajímat o minulost, ani jeho, ani svoji. 

Prostě začít od znovu, úplně.

Dveře pokoje se najednou otevřou a dovnitř pronikne světlo z chodby. ''Riley...'' vydechne Brook a zavře za sebou dveře. ''Máš nějaké novinky...?'' zašeptám nepřítomně. ''Musíš pochopit, že doktoři už mu nedávají naději, a tak... Chtějí ho odpojit z přístrojů.'' najednou jakoby se všechny oblaky myšlenek a vzpomínek vypařily, teď právě zaútočila realita a současnost. 

''Ne, to nesmí! Jak odpojit ho?! Brook to přece nesmí!'' začala jsem hystericky křičet. ''Riley, jakou má naději? Měl těžká zranění, normální člověk by už umřel!'' posadila mě zpátky do křesla. ''Kam se podělo to tvoje ''zvládnete to'' ? Kam se poděla tvoje naděje sakra?!'' vyjekla jsem. 

''Je mi jedno jak dlouho to bude trvat, je mi jedno jak dlouho tady budu muset trčet, ale on se probere! Nesmí ho odpojit Brook!'' už nejsem schopna ani brečet, nejsem schopna udržet se na nohou. 

''Čím déle mu to bude trvat, tím víc tě to bude zabíjet! Riley podívej se na sebe, zhubla si 10 kilo! Za celý měsíc si jedla jen ráno a to ještě k tomu jen blbý jablko, si bledá, tvoje vlastní nohy tě neudrží, jestli to takhle půjde dál ... Skončíš stejně jako on, v komatu!'' 

Je vytočená do nepříčetnosti. ''On se probere, ale ty umřeš... Musíš začít něco dělat.'' pohladí mě po tváři. Oči mě pálí, ale nejsou schopné ze sebe vypustit ty slzy. 

''Je mi to jedno, hlavně že on bude naživu!'' 

''Myslíš, že to pro něj bude život? Bez tebe bude jen přežívat tak, jako to děláš teď ty.'' podívá se mi do prázdných očí. ''Měsíc.'' zašeptám. ''Ještě jeden měsíc... Prosím!'' dostanu ze sebe zoufale. 

''Nepřežijete to ani jeden...'' zašeptá Brook. ''Pořád žiju jasný? A on se vzbudí!'' vyjedu na ní. 

''Ty nežiješ, ty jen přežíváš.'' s těmito slovy odchází z pokoje.