Don't hurt you! [Namjin]

Neznámý

Probudil mě otravný zvuk zvonícího budíku. Pomalu jsem se posadil na měkké matraci mé postele. Až teď jsem si uvědomil, jak mě celé tělo bolí. S velkou námahou jsem se zvedl a doklopýtal před zrcadlo. Pohlédl jsem na svůj odraz. V zrcadle se objevil na první pohled obyčejný 16tiletý chlapec s krátkými hnědými vlasy a tmavýma očima. Když jsem si ovšem zvednul bílé tričko na spaní, spatřil jsem, kolik modřin a krvavých ran mi způsobil. Chtělo se mi brečet. Z toho, jaký jsem slaboch. Nedokážu se bránit. Nejraději bych zrcadlo rozbil na miliony lesklých kousků, abych už se na sebe nikdy nemusel dívat.
Po chvíli jsem odtrhl pohled od svého odrazu a pohlédl na svá, jizvami zdobená, zápěstí a znovu jsem si povzdechl. Cítil jsem se zdrceně, jako ještě nikdy. Proč já? Pomyslel jsem si se slzami na krajíčku.

"Jinnie, jdeš už?" Zavolala z dolního patra domu máma a právě její hlas mě vytrhl z myšlenek.
"Jasně!" Snažil jsem se neznít moc smutně. Nechci, aby se máma dozvěděla o tom, co se mi děje. Rychle jsem na sebe natáhl černé roztrhané džíny a Nike mikinu s dlouhými rukávy, aby si nikdo nevšiml mých jizev na zápěstí.
Potom jsem rychle vykonal ranní hygienu, nasadil svoji každodenní veselou masku a seběhl po schodech dolů.
Máma už na mě čekala, připravená odvést mě do školy.
"Dobré ráno." Pozdravil jsem ji s falešným úsměvem. Mamka mi úsměv oplatila a za chvilku už jsem seděl v našem autě na sedadle spolujezdce. Mamka mě vyhodila před školou, popřála mi pěkný den a odjela do práce.
Povzdechl jsem si. Kéž bych už tuhle budovu nemusel nikdy vidět. Budovu, kvůli které se z mého života stalo takové peklo.

Zhluboka jsem se nadechl a otevřel dveře školní budovy. Jako obvykle si mě nikdo nevšímal. Neměl jsem kamarády. Když jsem došel ke skříňkám, nikdo tam nebyl. Roztřeseně jsem procházel mezi řadami skříňek a doufal, že tady není. Štěstí mi ovšem nepřálo. Když jsem došel ke svoji skříňce, vyšel zrovna zpoza rohu a udeřil mě do ramene.
"Ne, prosím! Nech mě být Yoongi...prosím!" Zaúpěl jsem a do očí se mi nahrnuly slzy.
"To si jako myslíš, že jednou pitomě poprosíš a já tě nechám?!" Obořil se na mě kluk se zelenými vlasy a arogantně se ušklíbl. "Jsi opravdu naivní, Kim SeokJine."
A hned na to jsem schytal ránu do břicha. Zaúpěl jsem a sesunul se k zemi. Yoongi se napřahoval, že mě obdaří další bolestivou ránou a tak jsem raději zavřel oči. Nepotřeboval jsem to vidět. Už jsem si myslel, že znovu ucítím tu příšernou bolest, ale nic se nestalo.
"Co si o sobě myslíš, Min Yoongi?!" Ozval se neznámý hlas a já se konečně odvážil otevřít oči.

New story... :D
Jak se líbila kapitola?