Hope /JBFF/

1-Děkuju

Z pohledu Britney

Pokaždé, když jsme s někým šli domů a byla už tma, měla jsem zvláštní, vzrušující pocit, který naprosto miluju. Jenže teď s sebou nikoho nemám, a tak se snažím domů dostat, co nejdřív.

Nevím co je horší, když kolem sebe máte partičku podivně vyhlížejících lidí a pořád je sledujete jestli se k vám náhodou nepřibližují nebo, když jste tam zdánlivě sami. Každopádně můj případ je ten druhý. Domů to od Jennifer nemám zrovna nejdál, a tak k mému strachu a neustálému otáčení vlastně není důvod. Ale snad každý nemá dobrý pocit, když je tma a on je sám v parku.

Asi každý zná ten pocit ve chvíli, kdy jste někde sami a najednou slyšíte či vidíte i to, co ve skutečnosti vlastně není. Takže ten stín a podivné zapraskání, které jsem asi před vteřinou zaregistrovala kdesi za mnou si spíše jen namlouvám.

Už jen kousek a to nejhorší bude za mnou, protože každou chvíli bych měla dorazit na o dost frekventovanější ulici.

Možná znáte z filmů nebo knížek tu situaci, kdy hlavní hrdinka zakopne a její ,,vyvolený" jí zachytí, podívají se navzájem do očí a bla,bla,bla...

Také jsem čekala na tvrdý dopad na zem ale žádný nepřišel, někdo mě, ano někdo mě zachytil, jenže tohle bylo jiný. A to už jen fakt, že to, o co jsem zakopla byla něčí noha. Dokonce to byla noha mého ,,zachránce".

Než jsem se stačila vzpamatovat, byli jsme bůh ví kde, daleko od mé původní trasy. Ten člověk mě surově povalil na zem a já byla tak vyděšená a zaskočená, že jsem nebyla ani schopná se jakkoliv bránit.

Zmohla jsem se akorát na ne-moc hlasitý výkřik, po kterém jsem v ústech ucítila nějakou látku deroucí se dál a dál, dokud pro mě nebylo zcela nemožné vydat jakýkoliv zvuk či výkřik. Ten strach byl neúnosný. Ani bolest, kterou mi ten muž způsoboval nebyla zrovna 2x příjemná.

Začal ze mě doslova strhávat oblečení a věřte, že nějaký ten natržený rukáv nebyl v tuhle chvíli sebemenší starostí. Snažila jsem se kolem sebe kopat a mlátit rukama, ale z mé pozice, kdy jsem ležela na zádech a on byl nade mnou se toho moc dělat nedalo. Držel mě až moc pevně.

Hlava se pomalu smiřovala s tím, jak tohle celé dopadne, ale srdce bojovalo dál a nehodlalo se vzdát. Pořád jsem ale měla nějakou naději, že se probudím z noční můry, a budu moct spát dál.

Z očí mi stékaly slzy a ladně tančily po mých tvářích a to i přes to, že já měla takový strach a cítila jsem bolest, jak tu psychickou, tak tu fyzickou, ony stále tančily a nehodlaly přestat.

Uvědomovala jsem si moc dobře, kdo je ten, co mě silou drží na zemi a způsobuje mi všechnu tu bolest, která byla, proto ještě horší.

Nesnesla jsem ten pocit, když se mě dotýkal, když se dotýkal mé holé kůže, která mu teď, jako celý můj zbytek byla vydána pospas.

Když v tom dotyky ustály a já jsem ucítila bolest, jak přeze mě přepadl a také jsem cítila jemný vánek nesoucí se kolem mé tváře, který značil, že už zde naštěstí nejsme sami.

Zoufale jsem se snažila zvednout a odsunout se, co nejdál od toho všeho. Sbírala jsem oblečení, které ze mě stačil strhnout a zároveň jsem sledovala, jak dosud neznámá postava mlátí hlava nehlava do toho idiota a dává mu tolik silných ran, že mně by stačila jedna a bylo by hotovo.

Jenže ten debil se pořád bránil a myslím že ten muž, vlastně spíš kluk, který mi ten večer tolik pomohl a možná i zachránil život, to taky párkrát schytal. Já tam stále vyděšeně seděla a nevěděla co mám dělat.

Najednou ten kluk napřáhl ruku, a i když už jsem od nich byla trochu dál viděla jsem krev patřící tomu úchylovi, který následně tvrdě dopadl na zem a už se nezvednul.

Neznámý kluk se otočil mým směrem a vydal se ke mně. Když ke mně došel podal mi svojí bundu a následně promluvil: ,,Jsi v pořádku?"

Ať už jsem právě zažila cokoliv, jeho hlas mě úplně okouzlil a já věděla, že i kdybych ho už nikdy v životě neměla spatřit, tak jeho hlas si budu rozhodně pamatovat.

Zaskočená tím, že nemám v puse nic, co by mi bránilo promluvit jsem krátce odpověděla: ,,Přišel si včas. Moc děkuju"

Krátce se usmál a já měla jasno, že na jeho úsměv také nikdy nezapomenu, a to i přes to, že právě teď ho doplňoval i krvavý šrám.

Pomohl mi se zvednout, a když jsme se oba otočili k místu, kde ještě před chvíli ležel on. Jenže teď už tam nebyl.

Čekala jsem, že to bude ten kluk chtít nějak řešit, ale podíval se mi do očí, přiložil mi ruku na záda a pomalu se mnou zamířil k mému domu.

Na nic se neptal, nic neříkal, jen mi dělal tichou, uklidňující společnost. Už jsem zahlédla náš dům a nejraději bych se k němu rozběhla, zavřela za sebou dveře a byla v bezpečí domova, ale na to jsem neměla dost síly, a tak jsem pomalu kráčela blíž a blíž.

Už jsme stáli u našeho domu a já se chtěla rozloučit, když v tom jsem si vzpomněla, že mám na sobě stále jeho bundu. Začala jsem si jí sundavat, ale on měl zjevně něco proti ,,Víš co, nech si jí, alespoň budeme mít důvod se znova vidět" Tak tohle by chtěla slyšet asi každá. A ještě od někoho, kdo je tak nádhernej jako on.

Ale tohle by bylo hezký po nějakým sladkým rande. Jenže mě se právě pokusili znásilnit!

,,Tak dobře, dekuju" řekla jsem, a protože jsem se na víc nezmohla s drobným hraným úsměvem jsem se otočila, vešla do domu a chtěla zavřít dveře, ale přerušil mě ještě jeho hlas ,,Počkej! Bylo by neslušné, kdybych se nepředstavil. Jsem Justin Bieber" jemně se usmál ,, Britney White" odpověděla jsem mu a zavřela dveře za celým tímhle dnem.

Aloha děloha! :333 Tady Hagginky N. a V. Možná se zdá, že jsme šíleně vážné spisovatelky, ale ve skutečnosti jsme velice retardované. Víme, že jsme do této kapitoly toho nacpaly opravdu moc, ale neplánujeme ani do budoucna krátké kapitoly, takže na to si musíte zvyknout :**** :33 Opravdu doufáme, že se vám náš první čeeptr líbil, protože jsme na něm pracovaly 2 hodiny.

To je vše takže pa pá

-Vaše Hagginečky