3-Policejní stanice

59 3 2
                                    

Na dnešek jsem spala celkem dobře. Žádné noční můry. Už od včerejška si říkám, že jsem vlastně Justinovi pořádně nepoděkovala. Ano, párkrát jsem mu řekla ,,Děkuju", ale měla bych to udělat znovu pořádně. Vážně nevím jak by to teď bylo kdyby nepřišel.

Potom, co jsem se nasnídala jsme s mamkou nasedly do auta a vyjely jsme vstříc mojí noční můře. Když jsme přijely na místo, už tam na nás čekal Justin. Srdce mi bušilo jako o závod, a ještě víc při pomyšlení na to, že táta už všechno ví, protože mu dnes mamka volala. A právě je na cestě domů.

Při čekání na to, až si na nás někdo udělá čas a mezitím co mamka otravovala všechny ty "těžce pracující" policisty, já jsem cítila, že teď bych měla znovu připomenout své poděkování.

,,Chtěla bych ti znova poděkovat. Nevím co by se teď dělo, kdybys tam nepřišel a nepomohl mi. A omlouvám se" Dořekla jsem a sklopila zrak.

,,Nemáš za co děkovat, přece bych tě tam nenechal. Ale za co se omlouváš?"

zeptal se a já opatrně přesunula pohled na jeho roztržený ret a následně na zápěstí zafixované obvazem

,,Za tohle se mi omlouváš. Ty?" zeptal se udiveně a vzápětí se rozesmál.

Neviděla jsem na tom nic až tak vtipného, ale při pohledu na jeho úsměv a rozzářený výraz v jeho obličeji jsem se musela usmát.

Nato se, ale Justin smát přestal a zadíval se na mě pohledem, jakým se na mě ještě nikdy nikdo nepodíval.

,,Ať se bude dít ve tvém životě cokoliv, slib mi, že nikdy nezapomeneš, jak na svém obličeji vykouzlit to, co tam vidím právě teď." Řekl.

Nevím proč, ale objala jsem ho. Po chvilce jsem si uvědomila co dělám a odtáhla jsem se z našeho objetí. To krátké ticho, které mezi námi vzniklo, díky tomu, že jsem absolutně nevěděla, co na tu úžasnou prosbu a na to, že jsem ho objala říct prolomil hlas mojí mamky, který na nás volal, že už máme jít.

Měla jsem takový strach, byla jsem tolik nervózní. Nervozita i strach stoupali společně s tím jak blízko už jsme byli dvěma lidem, policistům, ženě a muži, kterým jsem již za pár vteřin měla vše říct. Plně jsem si uvědomovala, že na to nejsem ani zdaleka připravená.

,,Posaďte se"

vytrhnul mě pronikavý, ženský hlas z mého "přemýšlení".

,,Jdete nahlásit pokus o znásilnění."

Znásilnění, pokus o znásilnění znělo mi stále dokola v hlavě. Kolem jsem slyšela hlasy, ale nebyla jsem schopná, co říkají. Když v tom se Justin i mamka začali zvedat a mamka se u mě zastavila a potichu řekla

,,Neboj se, to zvládneš. Hlavně jim všechno řekni. Ano?"

Nepatrně jsem přikývla a neochotně jsem začala odpovídat na otázky těch policistů.

--------------------------------------------------

,,Potom mě povalil na zem a - "

pomalu jsem pokračovala, ale vyrušil mě čísi křik nesoucí se policejní stanicí.

,,Táta"

pošeptala jsem si tiše a pociťovala ještě větší stísněnost. Žaludek se mi sevřel a já doufala, že ho sem třeba nepustí a nebudu muset se svým vlastním tátou mluvit o tom, že se mě pokusil někdo znásilnit, ale nepodařilo se mu to, protože mě zachránil jiný kluk , který sedí vedle mojí mamky v čekárně a mluví nejspíš taky o mně.

Sakra jde sem. Můj táta je horká hlava, a tak jsem čekala, že začne začne křičet na policisty a bude se dožadovat "spravedlnosti", ale on jen vešel do místnosti a silně mně objal. Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají horké slzy a já byla ráda, že je tu táta se mnou. Jen jsem si přála aby takhle mlčel dál a na nic se neptal. Bohužel, vše jsem musela prozradit jak jemu, tak policii. Dál mluvili s Justinem a pak taky s rodiči

--------------------------------------------------

Po několika hodinách strávených na policejní stanici jsme myslím všichni byli dost unavení. Cestou domů jsme vysadili Justina, a já tak zjistila, že nebydlí až tak daleko. Vlastně bydlí jen o pár ulic dál. Cestou jsme nemluvili. Nikdo. Jediná slova byla slyšet při loučení s Justinem a taky když mluvili moji rodiče s těmi Justinovými.

Potom, co jsme dorazili domů, tak jsem zamířila rovnou k mému telefonu, kterého jsem se od toho večera nedotkla. Ano, taky jsem to nechápala vzhledem k tomu,že už bez telefonu nedám taky ani ránu, ale věřte, že po něčem takovém nemáte na nějaký telefon ani pomyšlení.

Není tak divu, že jsem tam měla osm nepřijatých hovorů od Jennifer a dva od Jacka. Až teď mi došlo, že Jennifer ani netuší, co se stalo. I přes veškerou únavu, kterou jsem právě pociťovala jsem vytočila její číslo a čekala až se ozve hlas mé nejlepší kamarádky.

,,No nazdar"

ozvala se trochu podrážděně Jenny a začala mi horlivě vyčítat proč jí nevolám, nezvedám telefon a neodpovídám na zprávy, kterých mi mimochodem poslala asi devět.

Při jejích slovech jsem se rozplakala a to tak, že to nešlo zastavit.

,,Brit, Brit, co se děje?"

Ptala se Jennifer, ale já nebyla schopná mluvit. Po chvíli jsem ze sebe akorát dostala prosbu, jestli by nemohla přijet. Nebyla jsem schopná jí to říkat do telefonu.

--------------------------------------------------

Když přijela, vše jsem jí řekla a na to se Jenny začala omlouvat a utěšovat mě, že to bude dobrý a slíbila, že u mě dnes přespí abych se cítila co nejvíc v bezpečí. Ani nevíte, jak těžké, namáhavé a únavné něco takového vyprávět tolika lidem v tak krásném časovém úseku. Ale nemám na výběr.

Ten den jsem usínala s hlavou plnou myšlenek. Na ten večer, na dnešek, na Justina. S hlavou plnou myšlenek na Jennifer po mém boku, doslova. A taky si uvědomím, že ať už se stane cokoliv, mám kolem sebe plno úžasných lidí, kteří mě kdykoliv a v čemkoliv podrží a podpoří. Děkuji Vám, že vás mám, a že jste tu se mnou, ať se děje cokoliv.

Konečně jsem se po tomhle dlouhém a namáhavém dni vydala do říše snů...

--------------------------------------------------






Ahoj, víme, že kapitola nebyla fakt dlouho, ale my spolu nebydlíme, jsme kamarádky, takže kapitoly si musíme posílat ve fotkách, a je to namáhavý psát, takže doufám, že se nezlobíte :D :*

To je asi vše :) Pa hrošíci

-Vaše Hagginky :*

Hope /JBFF/Kde žijí příběhy. Začni objevovat