Autobus s číslem 313 mířil od pláže označené ve veřejné příručce označena číslem patnáct, do centra Tunisu pár metrů vedle hotelu.
Projížděl krajinou a většinou byl plný. Nyní ovšem ne. Bylo totiž teprve jedenáct hodin a většina lidí mířila na pláž, zatímco tento autobus mířil na druhou stranu.
Jolana seděla na sedadle číslo sedmnáct a dívala se z krajiny ven. Ještě stále přemýšlela nad tou pláží a po tváři jí tiše tekly slzy.
Sama sobě si nadávala za slabost. Je schopná pašovat drogy za několik milionů a rozbrečí se kvůli nějaké pláži?
Zatímco se Jolana topila hluboko se svých myšlenkách, autobus pozvolna zpomaloval, aby zastavil u hotelu.
----------
Ve třináct hodin a patnáct minut odevzdala Jolana na recepci hotelu kartu od svého pokoje. Strávila zde asi pouhých osmnáct hodin, ovšem za tu dobu se jí povedlo ztratit klíče od svého pokoje a stejně tak i klíče náhradní, tudíž si musela koupit kartu o které doufala, že už ji neztratí. Naštěstí jí neztratila.
Jolana opět nastoupila do autobusu, tentokrát ovšem i s velkým kufrem se svými věcmi a stále malým kufříkem v levé ruce. Na nádraží dojela půl hodiny před odletem letadla a tak opět zamířila do nejbližší restaurace, kde si dala lívanečky s javorovým sirupem.
Když dojedla, uvědomila si, že nyní ji čeká na nejnepříjemnější část jejího "výletu" do Tunisu a to je kontrola obsahu kufrů při cestě zpět.
Bylo samozřejmě plně zajištěno, aby nikdo nevzbudil nejmenší podezření, ovšem i tak měla Jolana vždy nepříjemný pocit.
Smířena s tím, co bude následovat se tedy vydala směrem na letiště. Postavila se do fronty na odbavování kufrů a čekala.
Před ní bylo asi třináct lidí, první měl dva hnědé kufry, ten druhý také, ale jenom jeden. Další paní měla tři kufry, růžové. "To je šest kufrů. Sedm, osm. Deset. Jedenáct..." počítala Jolana a přitom zavírala oči. Užuž by se skácela přímo na letišti, když vtom na ni člověk odbavující kufry zakřičel: "Hey, can you go faster please?", což Jolanu dokonale probralo.
Když došla až k muži, který kontroloval kufry, provedla domluvený signál a poté zvedla levou ruku, ve které držela kufřík. Muž očividně signál pochopil a vytáhl z kapsy mobil. Tlačítkový, stejný jako Jolana použila ráno. Opět na něm něco vyťukal a kamery byly přepojeny. Po chvíli odešel, jakože si musí zavolat a Jolana tak musela počkat. Právě těchto pár minut nenáviděla.
Nutily jí totiž přemýšlet, jak se dostala do aktuální životní situace. Nebylo by lepší, kdyby byla obyčejná studentka? Má na tom vliv, to že nikdy nepoznala rodiče?
Zatímco se Jolana snažila vytěsnit z hlavy podobné myšlenky, muž ukončil falešný hovor a oba dva kufry položil na pásmo, které je dopravilo do zavazadlového prostoru.
Jolana pokračovala dál do letadla. To vyletělo v čtrnáct hodin a sedmnáct minut.
Letadlo letělo do Frankfurtu, kde Jolana vystoupila a přestoupila na další letadlo.
To přistálo asi hodinu a půl před půlnocí. Jolana si vzala svá zavazadla a vyrazila směrem k bytu.
Když dorazila domů, už se jen osprchovala, schovala kufřík a šla spát.
Odbila půlnoc a Jolana se propadla do uklidňující temnoty.
Věnováno @Armia22 za to, že je zase mezi námi.
![](https://img.wattpad.com/cover/71822175-288-k571372.jpg)
ČTEŠ
Život úplně normálního dealera a patologa
Novela JuvenilPrvní kniha o životě Jolany - úplně normálního dealera a patologa. Příběh se odehrává v roce 2016. Kniha je rozdělena do tří částí: Jolana (odehrává se v květnu), Míša (odehrává se v únoru a březnu), Jolana a Míša (pokračuje v květnu)