Rudi. Rudi. Rudi. To jméno mi stále zní v hlavě. Před očima mám pořád jeho krásnej upřimnej úsměv. Zbožňovala jsem ho. To, jak mě vždycky objal a přivinul k sobě. Jeho vůni, nádherný usměvavý oči modrý oči, který zářily. Černý na straně sestřižený vlasy mu lemovaly jeho andělskej hubenej obličej. Jemný ruce s dlouhejma prstama, který si vždycky věděly se vším rady. Tělo, který bylo mojí druhou půlkou. Moje spřízněná duše. Podpora. Štěstí. Moje láska. Láska, již mi sebral fet.
Rudi byl snad nejdobrosrdečnější člověk, jakýho jsem kdy znala. Už jen to, že mě tehdy odtrhl od těch dveří, o jeho úžasný povaze něco vypovídalo. Když mě konečně vytáhl před SOUND, začala jsem zkoumat, kdo se mě to opovažuje odtrhnout od mejch dveří. V barevnejch světlech neonovýho nápisu tam stál ON. Nechápavě jsem na něj civěla. Takhle pěknej a zahazuje se s tím, aby mě odtáhnul od záchodovejch dveří. Obličejem se mu rozlil ten jeho neodolatelně sladkej úsměv. Ten okamžik si pamatuju do každičkýho detailu. Ještě pořád jsem byla trochu na tripu, takže mi všechno připadalo barevnější, výraznější a hlasitější než to doopravdy bylo. V tomhle stavu jsem se zmohla jen na jedno blbý: "Děkuju."
Usmál se ještě víc a já se začala naprosto ztrácet. Nic mi nedávalo smysl. Třeba proč vlastně ještě vůbec nepromluvil. Začala jsem se trošku klepat. Trip dojížděl a já se pomalu navracela do reality. Ostatní z party na mě volali, ale já pořád koukala na Rudiho, kterej tam stál jakoby se nic nestalo. "Měla bys už jít, volají tě," řekl jemně.
Zavrtěla jsem hlavou a popošla blíž k němu. Parta mezitím veškerý pokusy o to, přivolat mě k sobě vzdala a rozprchli se do svejch domovů zpátky k maminkám, který se už určitě klepaly strachem, kde jejich zlatíčka jsou.
"Kdo jsi?" zeptala jsem se. Bylo to, to jediný, co mě v tu chvíli zajímalo. Kdo to vlastně je?
"Jmenuju se Rudi a kdo jsi ty, maličká? Jedeš v tom poprvý, co? Neboj, takovýhle věci, jako dnes ty, jsem dělal taky."
"Pch," urazila jsem se,"kdo je u tebe maličká? Abys věděl, jsem Liesel a zaprvý jsem skoro vyšší než ty a za druhý už jsem měla tolik tripů, že to ani spočítáš."
Povytáhnul jedno obočí a pousmál se. Měřil sice jen o pár čísel víc než já, ale blbej fakt nebyl. "Koukej maličká, jestli si myslíš, že neumim počítat ani do dvou, tak já zas půjdu," řek, otočil se a šel zpátky k SOUNDu.
"Počkej!" rozběhla jsem se za ním. Něco mě k němu neskutečně táhlo. Potom všem chlastu, co jsem vypila, pro mě bylo běžet dost nadlidskej úkol. Po pár krocích jsem se setkala se zemí. Jediný, co jsem ze sebe dokázala vydat bylo jedno nepříčetně vysoký zapištění: "Rudi!"
Pak se mi zatmělo před očima. Nedokázala jsem se postavit. Ležela jsem rozplácnutá uprostřed špinavýho chodníku Genthiner Straße, neschopná ničeho. Slyšela jsem přibližující kroky. Doufala jsem a podvědomě tušila, že to bude Rudi. Nenechal by mě tam tak. Každej jinej klidně, ale Rudi ne. Cítila jsem, jak mě něžně bere do náručí. Opatrně jsem otevřel oči a uviděla jeho starostlivej výraz. Jakmile jsem si byla jistá, že ten, komu ležím v náručí, je ON, jsem klidně zavřela oči a usnula. Byla jsem z smrti unavená, tripy vám seberou neskutečný množství energie a já, která jsem na ně nebyla zvyklá, jsem si poprvý vzala rovnou dva.
