Na konci svých sil se mladá dívka ploužila lesem. Zakopávala o každý druhý kořen který se ji připletl do cesty. Kdokoliv kdo ji kdy znal by neřekl že zrovna toto je ta usměvavá slečna. Dříve nádherně modré oči ve kterých tančily jiskřičky radosti dnes připomínaly ledovec, žádná radost pouze nepřítomný pohled nahánějící strach. Její kaštanové vlasy spadající do půli zad nebyli perfektně upravené a hubené tělo na kterém by se dali spočítat skoro všechny kosti toužilo po odpočinku. Vlk v ní byl neovladatelný. Snažil se přinutit svou druhou polovičku jít si něco ulovit, opakoval ji že s takovým přístupem brzo oba umřou jenže jako by ho neslyšela. Neovladatelné přeměny jenom potvrzovali v jak hrozném stavu se nachází. Chtěla snad ukončit svůj život? O co se vůbec snažila?
Zrovna zakopla o další překážku na její dlouhé cestě když se znova přeměnila. V jejím stavu byla přeměna velmi riskantní. Mohlo se při ni cokoli pokazit a na místě by byla mrtvá. Na zem dopadl bílí vlk s rezavým melírem. I přes to že měla poměrně dlouhý kožich by na ni kdokoli spočítal všechny žebra. Horký dech vycházející z její tlamy měnící se na bílí obláček značil blížící se zimu. Pomalu se zvedla na třesoucí se tlapy a pokračovala v cestě. I přes její stav se ji podařilo převzít velení nad vlčím tělem. Její vlk už se vzdal. Odmítal bojovat, už jenom doufal že je něco zachrání. Znal svou druhou polovičku nejlépe ze všech a proto moc dobře věděl že si tento osud nezasloužila.
Vlk se s těžkým dechem prodíral lesem a čekal až nastane jeho konec. Ocas již nenesla pouze ho za sebou táhla. Vzpomínala na ty dny kdy byla šťastná. Dny které jsou už nenávratně ztracené...její hloupou chybou.
-----He-----
Zrovna jsem se vracel ze každoročního setkání smeček když jsem zachytil cizí pach. Prudce jsem se zastavil a podíval se směrem k lesu, kde jsem však nic nezahlédl. Můj věrný přítel a zároveň moje Beta zareagoval na to že již nejdu po jeho boku do tábora.
"Alf-Dereku? Děje se něco?" Ze začátku se sice přeřekl, ale zachránil to. Věděl že si potrpím na to aby mi říkal jménem.
K tomu lesu mě něco táhlo, to něco vycítil i můj vlk který se začal vzpouzet. To mi doslova vyrazilo dech. Věděl jsem že má rád pokoru a umí si i dupnou ale že by nějak usiloval o nadvládu nad tělem se mi za těch dvě stě let co chodím po světě nestalo. Bez odpovědi na Benovu otázku jsem se vydal do lesa.
Čím dál jsem se dostal tím více byl můj vlk roztěkaný. Nechal jsem ho se z části dostat k vedení aby mi ukázal co chtěl. Nakonec mě dovedl na hranice smeček. Co tady? V tom jsem zahlédl to tělo. Leželo pod spadlou větví stromu, sotva jsem zpozoroval mírné zvedání hrudníku jsem byl u ni. Vystouplé žebra, pohublé nohy a několik šrámů na čumáku dělalo z dříve nádherného, majestátního vlka, kostru potaženou kůží. Středně dlouhá, bílá srst s zrzavým melírem tvořily z nebezpečného stvoření spíše plyšáka. Jenom trochu více váhy a je to přímo plyšák. Zatřepal jsem hlavou abych zahnal své divně směřující myšlenky.
Natáhl jsem ruku se záměrem sundat větev z nebohého těla, jenže jsem se mírně otřel konečky prstů o její sametovou srst. V tom mnou projel silný tlak, srdce se mi bolestivě stáhlo. Chytil jsem se na tom místě a lapal po dechu. Vlk se probojoval do hlavy a začal tam dělat bordel. Když skončil zalezl si zpátky na své místo kde si spokojeně lehl a nic víc neudělal. Bolest ustoupila a já si začal uvědomovat co se stalo. Můj vlk mi zpřeházel všechny priority. Smečka která byla doposud na prvním místě již zabírala druhé. Na první místo se umístila ONA. Ta kterou někteří hledají celý život a přesto nikdy nenajdou. Ta jenž má jako jediná právo zaujmou místo vedle mě. Je jenom MÁ.
Tak doufám že se první kapitola líbila a budete číst dále. <3
ČTEŠ
One & Only
Fantasy"Not all those who wander are lost." -J.R.R Upozornění: kapitoly píšu a vydávám podle své nálady. Nezapomeňte prosím že píšu pro radost. Děkuji užijte si příběh.
