Never give up [TVD CZ FF]

II. kapitola

Probudily mě paprsky slunce, otočila jsem se na druhou stranu kde ležel Tyler Lockwood. Byla to náročná noc. Za tři týdny jsme se sblížili, nevěděla jsem jak to bere Tyler ale pro mě to nic neznamenalo, prostě jsem si užila.
Po dlouhém relaxu ve sprše mě překvapil Tyler, který už nespal. Prohlížel si mě a tak nějak zvláštně se usmíval. Tenhle kluk mě nepřestával překvapovat. Začínala jsem se bát, že tohle naše výhodné přátelství začíná brát jinak, než já.
"Potřebuješ s něčím pomoct?" a on se na mě jen usmál "Ne, jen si tě prohlížím." Změřila jsem si ho pohledem "Fajn, prohlídl sis mě. Nechci tě vyhazovat ale mám spoustu práce, tak kdyby jsi šel prosím."
Chvíli si mě ještě prohlížel ale nakonec odešel do ložnice se oblíknout. Když jsem vešla do pokoje tak už tam nebyl.
Byt jsem musela poklidit, vypadalo to tam jako po tornádu. Rychle jsem něco na sebe hodila a odešla do tolik oblíbeného baru Mystic Grill. Bylo tam úplně narváno, skoro nebylo k sehnání žádné místo. Jediné místo, které bylo volné vedle Lorenza a k němu se mi sedat nechtělo. Rozhodla jsem se sednout si k baru, kde sedávali ztroskotanci.
"Není snadné tě najít." slyšela jsem za sebou a přisedl si ke mě vysoký muž s tmavě hnědými vlasy. Podívala jsem se vedle sebe "Ty? Co tu chceš Marcusi?" podíval se na mě, měl na tváři ten nejděsivější úsměv, který jsem u něj viděla. Chytil mě pevně za ruku, cítila jsem jak mi v ruce praská kost po kosti, byla to hrozná bolest. "Je čas splatit dluh drahá."
Najednou se u nás objevil Lorenzo. Chytil Marcuse za krk a praštil s ním o barový stůl. Oba jsem si prohlížela zajímalo mě jestli některý z nich něco udělá. Nakonec ho Lorenzo pustil, Marcus mi věnoval jeden nevraživý pohled a odešel.
Podívala jsem se na Lorenza, měl můj vděk, kývl na mě a odešel z baru. Ještě chvilku jsem seděla v baru, když už jsem byla přichystaná k odchodu přišel ke Tyler "Ale, ale koho pak to tu máme" usmál se na mě. Přemýšlela jsem jak se rychle zbavit "Ahoj Tylere ráda tě vidím zase. Chtěla bych se zdržet, jenomže jsem unavená tak raději půjdu domů." Změřil si mě pohledem "Jo jasně tak se měj" usmála jsem se na něj a konečně jsem mohla odejít. Jakmile jsem vyšla z baru měla jsem takový divný pocit ten, který člověk mívá když ho někdo sleduje. Zrychlila jsem krok, najednou mě chytila něčí ruka, srdce mi bilo jako na poplach. Rychle jsem se otočila " Co chceš Lorenzo vyděsil jdi mě k smrti" usmál se na mě " Jo slyšel jsem tvoje srdce, promiň nechtěl jsem tě vystrašit." Uvědomila jsem si, že mě stále drží za ruku "Mohl by jsi mě prosím pustit?" Podíval se mi do očí "Pustím tě až mi řekneš co to mělo znamenat." Cítila jsem se jako puberťačka co čeká až ji její idol pozve na rande. "Někdy jindy, jsem vážně unavená. " Konečně mi pustil ruku "Dobře, jak myslíš budu se těšit" usmál se na mě " Jo a nemysli si, že když jsi mě zachránil tak to bude znamenat, že budeme přátelé" varovala jsem ho. "To mě ani nenapadlo" věnoval mi ještě jeden usměv a pak jsem sledovala jak mizí ve tmě. Najednou jsem ucítila tupou ránu na hlavě, a udělalo se mi černo před očima.

Tak máme tu další kapitolu doufám, že se Vám líbila.

Na obrázku nahoře je Lorenzo a na obrázku dole je Marcus a Tyler.