Never give up [TVD CZ FF]

IV. kapitola

O dva měsíce později

Od chvíle kdy mě Lorenzo zachránil, uběhlo několik týdnů. Tyler Lockwood odjel z města, prý ho tu nic nedrží a vlastně mu to nemám za zlé. Kdo by odtud nechtěl? Po světě jsem cestovala, abych se k žádnému městu nepřipoutala, ale z tohohle města jako bych se nemohla hnout. Nejhorší na tom bylo, že jsem si začala zvykat. Během několika měsíců jsem přivykla na ten maloměstský shon a pomalu a jistě jsem se stávala jednou z davu. Každopádně jsem musela na nějaký čas zapomenout na minulost a začlenit se společnosti. V tom mi mohlo pomoc jen jediné místo. Místní bar. Ale ne, abych si léčila své zabudované komplexy popíjením bourbonu. Tentokrát jsem se snažila působit trochu víc zodpovědně.

„Hoď nám ještě dvě piva, zlato." Neměla jsem ráda všechna ta nechutná oslovení, které směřovaly na mou osobu. Nemluvě o tom, že vás některý z mužského osazenstva plácne přes zadek. Je to hrůza. Obléknete si barmanskou zástěrku, tričko s výstřihem a hned je z vás pouliční coura. Vytáhla jsem z lednice za barem dvě láhve piva a odnesla je menší skupince mladistvých. Kdybych mohla, každému bych udělala něco hodně bolestivého. Každému jsem věnovala jeden z reklamních úsměvů a odběhla jsem o dva stoly dál, kde na mě zběsile mával účtenkou pár ve středních letech. Takhle to šlo vlastně celý večer. A stávalo se opravdu jen výjimečně, že jsem si mohla na pár minut sednout a věnovat se sama sobě. Proto jsem byla ráda, když se čas posunul a já konečně mohla vyhodit i poslední hosty v povznesené náladě. Oddechla jsem si a dala se do úklidu. Vlnila jsem se do rytmu písniček, linoucích se z rádia. Nepamatuju si, že bych se kdy takhle chovala. Byla jsem v takovém podivném transu, kdy jsem konečně nemyslela na to nejhorší.

Po chvíli jsem z ničeho nic zaslechla zvuk dveří. „Máme zavřeno." Začala jsem plnohodnotně vnímat a s nepřátelským výrazem jsem se otočila ke vchodu, abych toho nečekaného a hlavně nezvaného hosta vyhodila. Ale místo toho, abych ze sebe vysypala sebevědomý proslov, ztuhla jsem. Dávno jsem si zvykla na to, že se Lorenzo vyskytuje na nejrůznějších místech a nejčastěji v blízkosti mé přítomnosti. Ale teď jako bych nevěděla co říct.
"Co tu chceš?" zeptala jsem se s přehnanou péčí. Lorenzo se na mě usmál "Šel jsem okolo tak jsem si řekl, že se stavím na panáka." prošel Kolem mě a mrkl na mě.

Nalila jsem mu bourbon a přisedla si k němu. Střídavě jsem si ho prohlížela, doufala jsem, že si toho nevšimne.
"Když už tu jsi, chci vědět kdo je Elena Gilbertová​."
Lorenzo byl očividně překvapený "Proč tě to zajímá?" zeptal se mě.
Podívala jsem se do skleničky "Jen tak, zaslechla jsem o ní, tak jsem chtěla vědět co je na ní výjimečného."
Výraz který Lorenzo nasadil jsem ještě u něj neviděla, značil znechucení. "Kromě toho, že je to dvojnice tak není nijak zajímavá, je to ubrečená, neustále stěžující si holka."
Vrtalo mi hlavou co po té holce Marcus chce. Zakroutila jsem hlavou, něco mě nutilo se na Lorenza neustále koukat. Vstala jsem že židle a sklidila z baru skleničky, které jsem musela umýt. Měla jsem vše hotové, tak jsem se připravovala k odchodu, čekala ​jsem až se Lorenzo také zvedne. Šla jsem napřed ke dveřím​ a najednou mě chytil za loket a přitáhl blíž k sobě. Byla jsem tak blízko, že jsem mu viděla do jeho hnědých očí, měl v nich zvláštní záblesk. Bylo to jako kdyby dítě dostalo svou vysněnou hračku. Srdce mi bilo jako na poplach, naše rty se přibližovaly více a více, jenomže rozum mi křičel zastav se.
"Lorenzo promiň já nemůžu, není to dobrý nápad."
Musela jsem se otočit, kdybych ještě chvilku na Lorenza koukala tak bych na něj asi skočila. Když
jsem se otočila zpět ke dveřím Lorenzo už byl pryč.

Konečně jsem zavřela bar a odešla domů. Zatímco jsem bojovala se zámkem, chodbou se nesla hádka z vedlejšího bytu. Měla jsem nutkání něco zakřičet, ale raději jsem tomu nevěnovala přehnanou pozornost. "Ještě bych přišla k úrazu a kdo by mě pak zachraňoval." Pomyslela jsem si a s pobaveným úsměvem jsem vpadla dovnitř bytu. Možná za to mohl ten rychlejší pohyb, ale trochu se mi zamotala hlava. A při tom se mi vrátily ty obavy, co mě pronásledovaly týden. Měla jsem už delší dobu zpoždění a to se mi nelíbilo. Rozhodla jsem se to dále neprotahovat a zjistit na čem jsem. Po pár potřebných nezbytnostech jsem po chvíli vyšla z koupelny a v ruce jsem svírala těhotenský test. Stále jsem se na něj nedokázala kouknout. Bála jsem se. Nakonec jsem ale svůj strach překonala zvědavostí. Párkrát jsem se nadechla, posadila se na okraj postele a konečně se na ten osudný test podívala. V tu chvíli se mi skoro až zamlžilo před očima. Nevěděla jsem, jestli mám křičet hrůzou nebo začít brečet. Možná se mi to jen zdálo, ale jasně jsem viděla ty dvě zvýrazněné čárky. Bylo to jasné, test byl pozitivní. Přála jsem si, aby to byl jen strašný sen. Najednou mnou projel takový podivný pocit. Jako by mě někdo sledoval. Otočila jsem se směrem ke dveřím, ve kterých stál Lorenzo.

Ahojky zlatíčka je tu další kapitola. Vím trvalo mi to dlouho, nebyl moc čas.
Musím strašně moc musím poděkovat Veenka06 .
Hrooooozně jsi mi pomohla 😘😘😘