I Need His Love

KAPITOLA OSMÁ

Probudila mě strašná bolest hlavy. Myslela jsem že se mi bolestí rozskočí. Byla tma, z čehož jsem usoudila, že je hluboká noc. Promnula jsem si hřbety rukou oči a zamrkala, abych alespoň něco v té tmě rozpoznala. Byla jsem u sebe v pokoji a ani jsem se tomu nějak nedivila. Nahmatala jsem na nočním stolku mobil a podívala se na něj. Na obrazovce se objevilo sobota 3.9. 04:58.Mobil jsem položila zpátky na noční stolek a vydala se do kuchyně, abych se napila. Šla jsem po paměti podle zdi, protože jsem se po tmě strašně špatně orientovala. Ucítila jsem pod dlaní kliku a dveře otevřela. Vyšla jsem na chodbu a sešla dolů do kuchyně. Rozsvítila jsem světlo a šla si natočit vodu. Plnou skleničku jsem uchopila do ruky a napila se. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. ,Počkat... Vždyť tady někde musí být Thomas...' řekla jsem si sama pro sebe. V tom jsem ucitila palčivou bolest v hlavě. Ze skříňky jsem si vzala prášek, doplnila skleničku a vydala se zpátky do pokoje. Už jsem se orientovala trochu lépe. Moje oči už si té tmě přivykly a tak jsem šla prostředkem pokoje. Byla jsem už skoro u postele, když v tom jsem došlápla na něco měkkého, zavrávorala jsem a dopadla na zem, při čemž se mi ještě podařilo vylít vodu. Uslyšela jsem Thomasův hlas ,,Aaaaaa!!!" zakřičel a já si uvědomila, že to, na co jsem před chvílí šlápla, byl on. ,,Promiň..." špitla jsem zoufalým tónem. ,,Je ti dobře?" zeptal se starostlivě Thomas a posadil se. ,,Jen mě trochu bolela hlava, tak jsem se šla napít a vzala si prášek." řekla jsem mu a taky se zvedla do sedu naproti jemu. ,,Noo, tak teď už asi neusnu..." řekl a lehce se pousmál. ,,Tak promiň, já asi taky ne..." úsměv jsem mu oplatila. Vstal a rozsvítil malou lampičku na mém nočním stolku. ,,Máš ve zvyku často takhle spávat na zemi, když je z obýváku volný gauč?" zeptala jsem se ho provokativně. ,,Chtěl jsem mít jistotu, že jsi v pořádku..." řekl s trochu vážnějším tónem. ,,Chceš si povídat?" zeptal se po par minutách ticha. ,,Klidně." odvětila jsem mu. Stejně bych už znova neusla. Ne, když bych věděla, že vedle mě na zemi spí Thomas. ,,Tak co mi o sobě povíš zajímavého? A nemyslím nic z toho, jak jsme se představovali ve škole. Myslím jako něco ze života." ,,Nevím, co zajímavého bych ti o mém životě řekla, nemám zajímavý život. Je to jedna velká rutina..." odpověděla jsem popravdě, ale trochu sklesle. Bylo mi to líto. ,,A co tvůj život?" zahnala jsem předchozí myšlenku a chtěla se dozvědět něco o něm. ,,No... Já úplně nevím... Už od tý doby, co si pamatuju, bydlím u mé tety. Je strašně hodná, řekla mi, že rodiče zemřeli při autonehodě. Vůbec si na ně nepamatuju..." dořekl a sklopil zrak k zemi. Tohle jsem nečekala. ,,Vím, jaký to je přijít o někoho blízkého..." koukla jsem na něj. Podíval se na mě tázavě. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. ,,Když mi bylo devět let, umřel mi taťka... Pracoval na lodi. Miloval svoji práci. Jednou měli zakázku a byla bouřka, přepadl přes palubu a už se nenašel..." při této vzpomínce se mi udělala husí kůže. Podívala jsem se na něj. Pozorně mě sledoval. Zadívala jsem se mu do očí. Oba jsme se ztráceli v očích toho druhého. Pak sklopil zrak. ,,To je mi líto..." řekl s pohledem sklopeným opět k zemi, ,,A co tvoje sestra?" pokračoval v rozhovoru. ,,To je klasická středoškolačka." nahodila jsem na tvář úsměv. ,,Znáš to, jeden průser za druhým..." podíval se na mě teď už s úsměvem na tváři stejně jako já. Seděli jsme tam a povídali si ještě dobré dvě hodiny. ,,Nemáš už náhodou hlad?" zeptal se mě pak Thomas. ,,Popravdě... Strašnej." vyhrkla jsem. ,,Já taky." Objevil se mu na tváři široký úsměv. Zvedl se a natáhl ke mě ruku, tu jsem přijala a s jeho pomocí se zvedla ze země. Vydali jsme se do kuchyně. ,,Mamka pekla nějaký koláč, dáš si?" zeptala jsem se ho a šla vyndat dva talířky. ,,Jo, rád." odpověděl mi. Ukrojila jsem dva kousky koláče a nandala je na talířky, ty jsem donesla na stůl a sedla si naproti Thomasovi. Zakousla jsem se do koláče. ,,Mňam..." řekla jsem s plnou pusou. Thomasovi se na tváři objevil široký úsměv, ,,Líp bych to nevyjádřil." řekl. Najednou cvakli klíče v zámku a do dveří vešla mamka, hned jak nás uviděla, začala se usmívat. ,,Už je ti líp, zlato?" zeptala se mě. ,,Jo, už je to lepší..." řekla jsem a úsměv jí oplatila.

Taaak a máme tu další kapitolku. Jak se vám líbí?

Za případné chyby, či překlepy v textu se omlouvám.