Burn it All

Prolog

   Stála jsem před zrcadlem a dívala se na odraz, který byl již několik měsíců stejný. Smutný. Každý den se koukám na svou poněkud od pláče nateklou tvář... Má barva kterou nosím, je nyní jen černá či šedá, vlasy věčně spadané do tváře a oči snad už navždy nateklé a zarudlé. Už dávno z nich zmizela ta jiskra života. No dávno, je to tak dva měsíce od té události, ale mě to připadá jako věčnost. Za tu dobu jsem ztratila většinu přátel a ti co mi zbyli, se tak nedají ani nazývat. Snaží se se mnou komunikovat jen proto, že mám bohatého "papíčka", jak mého otce Roba jednou nazvala má bývalá nejlepší kamarádka Andrea. Bohužel, ona byla stejný případ. Zkrátka​ a jednoduše, jsem nikdy neměla opravdové přátele a můj život byl a je plný lží, a proto jsem uzavřená do sebe a skoro s nikým se nebavím.
  Ozve se zaklepání na mé dveře od pokoje, které také hned nato otevře má mamka Nicol. Jen pootevře dveře a chmurně řekne, ,,Brit, je čas..." Zoufale se na ní podívám a řeknu si spíše pro sebe, ,,musím tam, že..." mamka ke mě přistoupí a konějšivě mě obejme, čímž mě alespoň na chvíli částečně uklidní, ale já vím že ne na dlouho. Vím že to částečně jen hraje. Odstoupí ode mě  a odejde ke dveřím, kde se naposledy otočí směrem ke mě, a poté zavírá dveře a odchází.
   Naposledy se podívám do zrcadla na svůj chmurný výraz, mírně se ušklíbnu a jdu směrem do haly, kde máme sraz a mamkou a taťkou.
   Jdu chodbou, která vede k hale a zastavím se někde uprostřed. Hlavu pootočím na pravou stranu. Jakmile tak učiním, mé oči se zalijí slzami, když spatřím TU fotografii.
Ano, připomínám si. Už dnes. Dnes je ten den. Den kdy jdu na pohřeb vlastí sestry.