Geny nezastavíš

Laurel Glassová

Bílé pláště, bílé stěny, bílý nábytek. Všechno naznačovalo tomu že jsem v nemocnici, avšak v nemocnici mají lidem pomáhat, neměli by na nich experimentovat a vkládat jim do těla monstra. A přesně to se teď stalo mě. Z operačního sálu si pamatuji jen výkřiky ostatních dvou žen, kterým byli také do těla implantovány oplodněné vajíčka, s naprosto stejným genetickým kódem. Všechny křičely, naříkaly a samým vysílením omdlely, až na mě.
Můj život stál za nic, bylo mi jedno zda se ve mě bude vyvíjet nestvůra. Tedy, bylo mi to jedno. Do doby než jsem ji poprvé uviděla.
Růžové tvářičky a neskrývaný úsměv ve mě vyvolal pocit neuvěřitelného štěstí. Oči jí modře zářily a já jsem začala plakat. Najednou na mě promluvila jedna z těch velmi divně oblečených žen. Nejprve jsem si myslela že jen nesmyslně mumlá, ale pak si uvědomím že mě vybízí abych 'své' dceři vybrala jméno. "Teresa, Becky, Linda, Michaela, Bell, Clary, Carol... A Laurel. Omlouvám se ale víc jmen vám nabídnout nemůžu, kvůli čipování si musíte vybrat z těchto jmen.,, Zmatená jsem se snažila přemýšlet na plné obrátky. Jediné, které mi z těch jmen utkvělo v hlavě bylo Laurel. "Laurel..,, vykoktám s námahou a pozoruji podivně oblečenou ženu, jak si to zapisuje do svého displeje, který aktivovala pomocí mého identifikačního náramku. "Ukažte mi vaše předloktí prosím,, poprosí mě starostlivým hlasem.
Již poněkolikáté jsem si všimla, že se tato pracovnice ke mě chová jinak než ostatní, jinak než všichni lidé na tomto místě. Když mi ošetřovala rány, které mi zůstaly po několikanásobném vpichování sedativ a různých uklidňovacích prostředků, moje svědomí muselo zasáhnout a zeptat se jí, jaktože je milá, jaktože je jiná. "Mohu se vás na něco zeptat..,, podívala jsem se na jmenovku připnutou na jejím plášti "Gabrielo,,? "Jestli se to týká vás a vašeho fyzického či duševního zdraví tak ano,,. Chvíli jsem musela přemýšlet ale nakonec jsem došla k závěru, že pokud chci vědět odpovědi, musím hrát i nečestnou hru. "Ano, týká,, odpověděla jsem s nejistotou v hlase. "Jaktože se chováte jinak než ostatní? Jaktože mě místo napomínání a urážení chráníte a ošetřujete mi rány?,,. Zeptala jsem se s mírnou zvědavostí v hlase. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem to neměla dělat. V tu chvíli z její tváře zmizel vřelý výraz a vystřídal ho chladný, arogantní výraz. "Slečno Glassová, nemám absolutní tušení jak vaše otázka souvisí s vaším fyzickým či duševním zdravím,,. Odvětila mi s povýšeným pohledem a otočila se, jako by už byla na odchodu. V tu chvíli se však zastavila a v mých očích zajiskřila naděje. "Oh, málem bych zapomněla, ještě odnést tác od oběda, když to paní Glassová není schopna udělat sama,,. V tu chvíli jsem se cítila ještě hůř než kdyby odešla a nic neřekla. Když brala tác z mého nočního stolku, podívala se na mě se smíšeným výrazem v očích. Jakmile odešla, beznadějně jsem se položila do postele a snažila jsem se usnout. Jenomže v mé hlavě se dokola přehrávali všechna slova co řekla, a v tu chvíli jsem si uvědomila, že bych měla dodržovat pitný režim. Rozsvítila jsem lampičku na nočním stolku, vzala jsem si sklenici čisté vody a vstala jsem. Stoupla jsem si k oknu a začala pozorovat noční město, plné mnohem šťastnějších lidí než já. Vždyť ani nevím, jakým lidem tu mohu na tolik důvěřovat abych jim svěřila své dítě, když už i ta hodná paní se ke mě obrátila zády. Najednou jsem zpanikařila. Musím vidět Laurel, hned. Zamířila jsem ke dveřím a naštěstí jsem si uvědomila, že mám v ruce pořád sklenici čisté vody. Tady vám nedají ani čistou vodu, musíte pít jejich vitamínové nápoje které vám nehorázně ničí tělo, ale zajistí abyste během dne několikrát neomdleli. Naštěstí mi Gabriela jednou denně nosí, vlastně spíš nosila, sklenici čisté vody, za což jsem jí neskutečně vděčná. Teď se ale pravděpodobně budu muset s čistou vodou rozloučit. No nic, šla jsem sklenici vrátit na stolek, když v tu chvíli jsem si všimla složeného papírku strčeného pod ručníkem. Položila jsem sklenici a rychle jsem rozložila papírek. Ale raději bych to nikdy neudělala, protože v tu chvíli jsem měla pocit jako by mi srdce mělo prasknout na tisíc dílů.

Jestli se vám první díl líbí, budu ráda za každý hlas, koment, ale i za jakékoliv rady a tipy :) Beru i kritiku protože přece jenom, chybami se člověk učí :)