Geny nezastavíš

Déšť

Pomalým krokem, se zrakem upřeným na svůj seznam písniček v mobilu jsem vyšla z domu a zhluboka se nadechla večerního vzduchu. Obloha byla zatažená, vypadá to že bude pršet. Snad nezmoknu, řekla jsem si v hlavě a pomalým sprintem jsem vběhla do večerních ulic. Proběhla jsem kolem dětského hřiště, samoobsluhy a nakonec i kolem jízdárny. Se znechuceným pohledem jsem se ještě jednou na jízdárnu ohlédla a běžela jsem dál.

,,Dobrý den, přišli jsme na ten zkušební den” řekla máma svalnatému starému muži. Ten si mě změřil pohledem od hlavy až k patě a podíval se na moje pohublé ruce a nohy. ,,No vida, ty asi nebudeš zrovna nejsilnější že?’’ řekl mi posměšným tónem a zkřížil si ruce na hrudi. Smutně jsem se podívala na mamku ale ta se na mě koukla nekompromisním pohledem a já jsem popošla blíže k onomu muži. ,,Laurel Glassová” řekla jsem mu a nabídla mu svou ruku. ,,Jacob Write” odvětil mi, ale ruku nepřijal. Ustoupila jsem o několik kroků dozadu a otočila směrem k východu. Když už jsem chtěla vykročit, máma se mě najednou zeptala, kam se chystám jít. To brzo mami. Řekla jsem si a otočila na ni jen hlavu. ,,Promiň mami, ale zřejmě mě to tu bavit nebude, ne s takovými lidmi’’ řekla jsem s pohledem zabodnutým do Jacobových nesympatických očí.

Zahnala jsem tuhle vzpomínku do pozadí a dál se věnovala běhu. V uších mi hrála Guillotine od Jona Belliona. Sleep on me, feel the rhytm in my chest just breathe… V duchu jsem si prozpěvovala text písničky, který znám nazpaměť. Najednou jsem si vzpomněla na toho blonďatého kluka ze Střediska. Vcelku hezký, to zas jo, ale takový namyšlený frajírek, do toho bych se nikdy nezamilovala, a i kdyby ano, on má na výběr z mnohem lepších holek než jsem já. Při těch myšlenkách jsem zapomněla dávat pozor na to kudy běžím a najednou jsem se ocitla na úplně neznámém paloučku. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe a snažila se najít jakýkoliv známý záchytný bod. Při tom všem zmatku jsem si neuvědomila, že začalo pršet. No super. Kolem vedla jedna silnice po které jezdily zřídka auta. Možná bych si mohla chytit stopa. Chvíli jsem tam jen stála, nechala jsem kapky deště, odrážející se od země, cákat na moje holé kotníky a přemýšlela jsem o jakékoliv cestě domů. Rozhodla jsem se, že půjdu podél silnice než narazím na nějakého kolemjdoucího a zeptám se ho na cestu. Přišla jsem blíže k silnici a všimla si, že podél silnice je chodník. Nasadila jsem si kapuci od mikiny a pomalým tempem jsem vyběhla po chodníku. Voda cákala od mých bot ještě více a zanechávala na mých nohou další kapky špinavé vody. Začínala mi být zima a promoklá mikina se mi lepila na ruce a na záda. Měla jsem sto chutí zastavit se, ale musela jsem zůstat v pohybu, abych se alespoň trochu zahřála. Kolem mě projížděli desítky aut a já začala litovat že řekla mamce že se domů dostanu sama. Když už jsem přemýšlela o tom, že se schovám do lesa a počkám až se déšť přežene, zatroubila na mě černá limuzína. Ignorovala jsem to a běžela dál. To určitě nebylo na mě. Kdo by na mě troubil, a už vůbec, v černé limuzíně.

Pokračovala jsem dál ve svém vysíleném běhu a chvílemi jsem zavírala oči, abych se zbavila dešťových kapek na mých řasách. Najednou jsem si koutkem oka všimla, že to černé auto které na mě předtím troubilo, lemuje moji cestu. Zastavila jsem se, abych zjistila, jestli auto zastavilo také. Hned jsem toho zalitovala, protože celé moje tělo se otřáslo zimou. Avšak auto zastavilo též, jenomže teď z něj vystoupil mohutný muž v černém obleku a zastavil se asi dva metry přede mnou. ,,Slečno Glassová, pan Wallace vás prosí, abyste přestala utíkat a nechala se domů svézt autem.” Překvapeně jsem na něj zírala, zatímco na mě dopadalo stovky kapek deště. Trapně jsem si uvědomila, že mám pootevřenou pusu, a rychle jsem ji zavřela. Proč by se pan Wallace staral o své pacienty? Pronásleduje takhle každého a nabízí jim odvoz domů když jsou promoklí na kost? Přestala jsem přemýšlet proč, ale začala jsem se soustředit na odpověď. Nevím jestli bylo bezpečné nastupovat do cizí limuzíny, ale nevěděla jsem kde jsem a jak se dostanu domů, a moje promoklé oblečení a promrzlé tělo odpovědělo za mě. Nechala jsem se dovést až ke dveřím auta, šofér je otevřel a já vděčně nasedla do vyhřátého auta. Obdivně jsem si prohlížela interiér auta, ale najednou mě z myšlenek vytrhl až nepřirozeně jemný a mladý hlas. Až teď jsem si uvědomila, že v autě se mnou sedí další člověk.

,,Doufám že ti nevadí že jsem tě sledoval a že tě teď můj šofér veze domů.” řekl mi Matthew a já se zmohla jenom na překvapený výraz. Proč tu místo doktora sedí jeho syn? Proč mě sledoval? Proč tady teď vůbec sedím a nechám se vézt domů? Odkdy mi týká? Napadlo mě hodně otázek ale zmohla jsem se jenom na jednu. Podívala jsem se na něj a on mi můj výraz oplatil sladkým úsměvem. ,,Proč?” zeptala jsem se a on se zdál trochu zaskočený. ,,Většinou se říká 'děkuju' nebo tak něco, ale bych řekl pravdu, líbíš se mi, a nechci abys probíhala v dešti venku a byla pak měsíc nemocná.” řekl mi na to se soucitem v očích, ale jakmile si všimnul jak se na ni dívám, dodal ještě pár slov. ,,Ale jestli ti to vadí, můžu jít pronásledovat jinou holku, tebe teď vykopnout z auta ven a nechat tě tady bloudit v dešti.” Potichu jsem vykoktala něco podobného 'děkuji' a zbytek cesty jsem pozorovala Matthewa, jak se kouká z okna ven a snaží se předstírat, že neví, že ho sleduji.

Šofér zabrzdil u mého domu, a já aniž bych se ohlédla, vykročila jsem k mému domu a nechala jsem limuzínu společně s Matthewem za zády.

Odemkla jsem, vešla dovnitř a rychle jsem zabouchla dveře. Bože můj, co jsem to teď udělala? Sledovala jsem odjíždějící auto ztrácející se v zácloně z kapek. Vyběhla jsem nahoru do pokoje, sedla jsem si vyčerpaně doprostřed pokoje na zem a položila si hlavu na svoje nohy. Z obýváku jsem zaslechla tlumený hlas mamky, která se mě zřejmě na něco ptala, ale můj mozek byl po dnešku moc zaneprázdněný, aby ještě něco vnímal. Nevím jak, ale nějakým způsobem jsem se dostala ven z mokrého oblečení, lehla jsem si do postele, a nechala moji mysl ať si už dneska dělá, co chce.