Pomalu jsem vyšla ze dveří výtahu, ale máma tam zůstala stát, jako by jí nohy přimrzly k podlaze. Otočila jsem se na ni, ale jakmile jsem zachytila její prázdný vyděšený výraz, odvrátila jsem zrak a podívala jsem se na muže stojícího přede mnou.
Změřila jsem si ho od hlavy k patě a zastavila se u jeho jmenovky připíchnuté na jeho prsou. Wallace. Thomas Wallace. Měl svým způsobem hezké jméno, pomyslela jsem si a začala přemýšlet o tom, jak se ke mě bude chovat, on se však na mě podíval s pohrdavým výrazem na tváři a mě v tu chvíli došlo, že nebude patřit do mé oblíbené skupiny lidí. Podala jsem mu ruku se sebevědomým pohledem, ale zároveň s výrazem plným očekávání. On se na moji ruku podíval, jako bych byla nakažená nějakým virem a otočil se na patách, aniž by mi řekl jediné slovo. Vydal se bílou prázdnou chodbou směrem ke své kanceláři a zjevně očekával, že ho budeme následovat.
Podívala jsem se na matku, a čekala jsem, jestli se ke mě připojí, abychom ho následovali. Máma se evidentně vzpamatovala z prvotního šoku a vykročila směrem ke mě. Postavila se naproti mě, zastrčila mi vypadlý pramen vlasů za ucho jako to dělala pokaždé, když byla nervózní a měla potřebu se mně dotknout, a společně se mnou vyrazila chodbou za panem Wallacem.
,,Mami prosím tě, nech mi ty vlasy tak jak byly” řekla jsem, a prohrábla jsem si vlasy, aby vypadaly zase neupraveně. Koukala se na mě, jako by se měla každou chvílí rozbrečet a objala mě tak silně, že jsem se bála aby se mi neroztrhl kostým. Nechyběla na žádné z mých soutěží, za což jsem jí byla neskutečně vděčná, protože mezi soupeřkami moc velikou podporu asi nenajdete. Naposledy jsem se napila, než jsem vyšla před porotu a široké obecenstvo. ,,Laurel Glassová, taneční škola MDS, kategorie: sólo Disco Dance, choreografii sestavila: Teresa Lendová!’’ Sálem se rozezněl tleskot a já jen čekala, až začne hrát moje skladba, mezitím jsem se podívala na matku a zastrčila jsem si vlasy za ucho a jemně jsem se na ni pousmála.
Když jsme procházeli chodbou, všimla jsem si několika laboratoří s prosklenými stěnami, přes které byly vidět podivní lidé, kteří když nás uviděli, postavili se kolem jednoho stolu abychom neviděli, co se tam děje. Došli jsme až ke kanceláři pana Wallace, který přiložil svůj prst ke čtečce otisků prstů a dveře se s podivným zapínáním otevřely. Uvnitř stali dva bodyguardi, kteří si nás změřili pohledem ale po zaznamenání Thomasova signálu nás pustili dovnitř bez jakýchkoliv problémů.
Pracovna byla skromně zařízená a kromě psacího, pár polic s knihami a několika křesel tu nebylo nic co by naznačovalo, o čem bude naše konverzace. Posadil se do křesla u svého stolu a pokynul nám, abychom se též posadili. Podívala jsem se na matku, ale ta mě pohledem ujistila, že nemám mít obavy, ať se v klidu posadím.
Když jsme se obě usadili, sekretářka nám nabídla vodu, ale my raději odmítli.
,,Na začátek bych vám chtěl říct, že jste byli pro delší dobu přesunuty do mého sektoru. Dále bych vás chtěl ujistit, že po dobu dvou měsíců a déle vám nebudeme dělat žádné testy nebo odběry’’ řekl a složil ruce na stůl. Podívala jsem se na matku s nadějí v očích a uvolněně jsem se položila do křesla. ,,Takže to znamená..” chtěla jsem se zeptat jenže v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř namachrovaně vkráčel blonďatý kluk, postavil se vedle mě a znuděně se zadíval na otce. Napřímila jsem se v křesle abych vypadala více sebevědomě a zadívala jsem se na něj pozorněji.
Měl neupravené blonďaté vlasy a modrošedé oči, které se do těch mých na okamžik zadívali. Otočil se zpátky na pana Wallace, jenomže ten ho přerušil dříve než stihl cokoliv vyslovit. ,,Matthew, teď se to nehodí, přijď za 10 minut, za chvíli to mám vyřešené.’’ řekl mu a naznačil mu, aby se dal na odchod. ,,Jen jsem ti přišel říct, že si půjčuju limuzínu a šoféra.’’ odpověděl mu klidným tónem a otočil se že už by chtěl odejít. Zastavil se a podíval se znovu na mě a provokativně se na mě usmál. Zřejmě si myslel, že to na mě udělalo bůhvíjaký dojem, ale to není pravda. Teda.. doufám.
Takže po delší době je tu nová kapitola tak ať se líbí 😊 jako vždycky budu ráda za votes, komenty a tipy/kritiku 😊
ČTEŠ
Geny nezastavíš
Science FictionTři města v Americe... Carol, Becky a Laurel... Tři odlišné dívky, tři odlišné identity, tři odlišné názory na život... I přesto stejné DNA, stejné otisky prstů, stejný začátek... Vítej ve světě klonů, kde nic není náhodou