Geny nezastavíš

Středisko

,,Laurel, zlatíčko, už musíme jít" zavolala naléhavě paní Glassová. Laurel byla v pokoji a ležela na posteli s pohledem upřeným na strop. Volání její matky ji vytrhlo z myšlenek a rychle se posadila na postel. V tu chvíli se jí zamotala hlava, navzdory tomu vstala a šla ke dveřím. Když dveře otevřela, na chvíli se zastavila jako by si chtěla rozmyslet zda z těch dveří vyjde.

Pomalým nejistým krokem se vydala ke schodišti a podívala se dolů kde viděla čekající matku. Vydala se po schodech dolů a cestou si navlékala mikinu. ,,Musíme tam jít?" zeptala se s nepatrnou nadějí. ,,Ber to takhle, půjdeme tam dnes a měsíc se nemusíš o nic starat ano?" odpověděla jí konejšivě paní Glassová zatímco jí upravovala kapuci. Laurel si obula své oblíbené tenisky a následovala mámu do auta. Ještě pořád se mohla vymluvit, mohla říct že se jí udělalo špatně, mamka by ji určitě nenutila tam chodit. Jak tak přemýšlela, neuvědomila si, že už sedí připoutaná v autě. Teď už doopravdy nebylo úniku. Auto znuděně nastartovalo a vyjelo z garáže.

Jak projížděli městem, Laurel pozorovala ostatní kolemjdoucí a bolestně si uvědomovala, že všichni tito lidé mají mnohonásobně lepší život než ona. Přeci jenom, ostatní lidé nebyli každý měsíc, pro ni z neznámého důvodu, kontrolováni jako kdyby byli nějaký experiment, nebo jako by to nebyli ani lidská stvoření. Laurel často přemýšlela proč se jí tohle všechno děje, ale nikdy nenašla rozumné vysvětlení. Když se zeptala matky, odpověděla jí, že jako malá trpěla depresemi a zdravotními problémy, ale Laurel tohle nebrala jako pádné vysvětlení. Najednou auto zastavilo a Laurel si uvědomila že už jsou na místě. Auto zaparkovali před vysokou budovou se stovky oken. Avšak Laurel a paní Glassová byli jedny z mála lidí, kteří věděli, co se za nevinně vypadajícími okny doopravdy skrývá. Laurel měla ke Středisku již od mala odpor, asi to bylo tím že za zdmi tohoto domu se jí vždy dělo něco nepříjemného. Ať už to byli odběry krve, testování očí nebo dokonce implantace malých kovových čipů do krku.

Jakmile vešli do hlavní haly, uviděli před sebou recepci za jejímž pultem stala žena v prostých bílých šatech, jaké měly všechny ženy ve Středisku, jak doktorky, tak sekretářky ale i uklizečky. Když přišli na řadu, pracovnice je požádala aby jim ukázali předloktí, na kterém měli pod kůží neviditelný mikro-čip, o kterém si Laurel ani nepamatuje, kdy jí ho implantovali. Pracovnice je poslala do sedmého poschodí, avšak Laurel si sama až moc dobře pamatuje kam má jít. Když už odcházeli od recepce směrem k výtahu, pracovnice zrovna položila telefon a zavolala na ně znovu. ,,Paní Glassová, omlouvám se ale byli jste přemístěni do jiného sektoru, jeďte do osmého patra prosím".

Laurel se podívala zvědavě na matku, ale ta jí opětovala stejně zmatený pohled. Laurel v sobě cítila podivný, uklidňující pocit, že by snad dnes nemusela prožít nic nepříjemného. Ve výtahu paní Glassová nervózně zmáčkla tlačítko do osmého poschodí, a celou cestu na dceru nepromluvila. Když Laurel jen náznakem otevřela pusu že by chtěla něco říct, nebo se dokonce na něco zeptat, matka pouze zvedla dlaň a Laurel okamžitě věděla, že má být zticha.

,,Mamiii můžu se jít koukat na televizi?" zeptala se veselým hladkém malá Laurel. ,,Laurel teď ne, musím tu něco zařídit" odpověděla jí a přitom odcházela do obývacího pokoje. Když ji Laurel že zvědavosti sledovala, všimla si postaršího pána jak sedí nad šálkem kávy u jídelního stolu a před ním je několik složek dokumentů. Paní Glassová si sedla naproti němu a začala mluvit o jakýchsi změnách chování avšak v tu chvíli ji ten podivný muž zastavil, ukázal na Laurel vykukující zpoza dveří a naštvaně se dlouhým pohledem zakoukal na paní Glassovou. Matka se na ni podívala znepokojujícím pohledem a řekla jí, ať jde do pokoje. ,,Ale mami, já se chci.." ale matka ji přerušila zvenutou dlaní a v tu chvíli Laurel pochopila, že kdykoliv matka zvedne dlaň tímto způsobem, má být zticha.

Pokaždé když si Laurel vzpomene na tento moment, na chvíli ji zachvátí pocit, že potřebuje ihned vědět, kdo byl ten podivný muž. Když vyšli z výtahu došlo jí, že už nebude muset čekat dlouho, aby se to dozvěděla.

Takže další kapitola je ti, u předchozí se omlouvám za ty uvozovky, snad je to teď lepší :) kdybyste chtěli další kapitolu, napište mi to dolů do komentářů :)