I am the father (Nouis Horanson CZ fanfic) !Mpreg

Chapter 02

[A/N]: Chm. Je to (hodně, hodně) krátké a není to Uniquely Perfect. Ale (pořád naivně) doufám, že si to někdo přečte...

(づ ￣ ³￣)づ I love your sexy faces!

 LOUIS

Nejistě jsem přesunul pohled odněkud z podlahy na Nialla. Žmoulal v prstech cíp svého trička a kousal se do spodního rtu. Opatrně jsem natáhl ruku a lehce se dotkl jeho bříška. Nemohl jsem tomu uvěřit. Na druhou stranu, kdo ano?

"Vážně tam je,” vydechl jsem a lehce se usmál.

“Asi vás nechám to vstřebat. Mám jinou práci,” omluvil se muž a pobídl sestru k odchodu.

“Budu potřebovat váš podpis,” obrátila se ještě na Nialla s papírem, který sice nevypadal moc úředně, ale to Niallovi nebránilo v tom, aby ho nepřítomně podepsal. Pak se s nervózním úsměvem otočila na mě.

“A potřebuju i váš.”

“K čemu?” nechápal jsem. Niall mě kopl do kotníku, ale do obličeje se mi nepodíval.

“Au. Jasně. Omlouvám se.” Podepsal jsem se ke spodnímu okraji a usmál se na ni. Celá červená odklapala na podpatcích pryč. Nejistě jsem se podíval na blonďáčka, jenž roztěkaně žmoulal v prstech lem svého tmavého trička. Konečně až teď zvedl pohled a zadíval se mi do očí.

“Lou, já... já si to chci nechat. Nechápu sice, jak se to stalo, ale dokud má to dítě v sobě kousek tebe, miluju ho,” špitl tiše. Vrhnul jsem se mu kolem krku, pevně jsem ho objal a zabořil tvář do jeho blonďaté hřívy.

“Jak bych vůbec mohl nechtít naše miminko?” V duchu jsem ale stále trochu pochyboval. Jak můžeme mít dítě? Jak to řekneme klukům? Co když se Niallovi něco stane? A jak je to sakra možný?

NIALL

Pořád jsem tomu nemohl uvěřit. Byl jsem natolik mimo, že mi ani nevadilo, že ten houf holek v čekárně se přinejmenším zdvojnásobil. S nepřítomným úsměvem jsem je všechny objal, rozdal pár podpisů a, ani jsem nevěděl jak, jsme seděli v autě a mířili domů. Beze slova jsem položil hlavu na Louisovo rameno a propletl s ním prsty. Srdce mi svírala velká studená ruka, měl jsem strach, jako by se mi průdušnice zužovala víc a víc, jak jsme se blížili ke třem osobám, jimž jsme měli oznámit něco, čemu jsme sami jen stěží věřili. Tep se mi stále zrychloval, pořád jsem svíral Louisovu ruku.

“Lásko? Vážně se mi to nezdá?” pronesl jsem do ticha vozu roztřeseně. Otočil se na mě se stejně vyděšeným výrazem, jaký zdobil mou tvář.

“Já nevím. Taky mi to tak připadá.” Natáhl jsem krk a jemně vsál hnědovláskův ret do úst. Jazykem polaskal ten můj, dlaň mi položil na tvář.

“Zvládneme to,” zašeptal mi do rtů, když vůz zvolna zabrzdil. Vyskočil jsem ven, najednou plný energie, ale Louis mě chytil za triko a zastavil. Auto odjíždělo pryč, od pneumatik mu odlétaly malinké kamínky.

“Opatrně,” varoval mě a já ucítil, jak mi do dlaně vklouzly jeho prsty.

“Nejsem nemohoucí, ale těhotný.” Úsměv mi zamrzl na rtech. Vážně jsem to řekl nahlas. Opravdu je to skutečné. V mužském rodě to zní sakra divně. Louis se zastavil uprostřed pohybu a polkl.

“Tak asi jdeme, ne?” Vydal jsem se směrem k domu. Louis zamumlal něco ve smyslu 'vstříc smrti', ale následoval mě. Na jednu stranu mě domácí prostředí uklidňovalo, na tu druhou ale nesmírně děsilo. Nedokázal jsem si představit, že by někdy mezi těmi stěnami mělo s pěti ztřeštěnými kluky vyrůstat dítě, ačkoli Lux to přežila ve zdraví. Když jsme procházeli dveřmi, položil jsem dlaň ochranářsky na své, zatím ploché, břicho. Lehce jsem do něj zaťal prsty, když jsem si uvědomil, že dlouho ploché nevydrží. Rozhlédl jsem se kolem sebe, Louis pokynul doprava. Z obýváku se ozýval hlasitý smích. Kývl jsem a skopl boty z nohou, stejně jako on. Vstoupili jsme do příšerného nepořádku, který mohl mít na svědomí kromě mě a Louise jenom jeden člověk. Harry. Ležel na pohovce a sledoval jakousi komedii, smích, jejž jsme slyšeli, byl jeho. Zayn seděl na zemi, vedle sebe otevřenou krabici pizzy. Okamžitě jsem se sehnul a jeden kousek jsem sebral, ani jsem si ze začátku nevšiml Liama, který Zayna s Harrym sledoval kritickým pohledem.

“Jé, ahoj! Tak jak? Jsi v pohodě?” Měl jsem plnou pusu horkého sýra, otočil jsem se na Louise s prosbou v očích. Jeho výraz mluvil za vše. Nejsem v pohodě.

“Ježíš, hlavně mi neříkejte, že máš nějakou vážnou nemoc nebo něco,” zhrozil se Liam.

“Jeolfle,” zahuhlal jsem, pak jsem polkl a přeložil: “Je to léčitelné.” Louis se potichu uchechtl. Harry se svalil zpátky na pohovku, z níž předtím zděšeně vstal, Zayn ale na nohách zůstal a přistoupil o krok blíž ke mně.

“Co ti teda je?” Rozhodl jsem se to nějak neobcházet. Sice  mi nebudou věřit, ale je to rozhodně ten nejlepší způsob.

“Jsem v tom.” Harrymu zaskočil v krku kousek pizzy, málem spadl kvůli kašle na zem, Liam jen beze slova vykulil oči a Zayn se začal smát. Když ale viděl, že je jediný, zarazil se.

“Počkat. Je to vtip, že jo?!” Oba jsme zavrtěli hlavou.

"Můj bože, to není vtip!” zvolal černovlásek, Harry se na mě podíval, uhnul jsem pohledem k Louisovi a chytil jsem ho za ruku. Nemohl jsem se na kudrnáče podívat, ne když jsem přesně věděl, co si myslí.

“Ale jak... co... jak se vám to povedlo?” Pokrčil jsem rameny. Taky by mě to zajímalo. Povzdechl jsem si a přivinul se Louimu na hruď.