Den kdy skončil svět

Kapitola druhá​-Zvláštní nález

UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE MLADŠÍ PATNÁCTI LET!!! Tento příběh je zcela smyšlený a obsahuje vulgarismy, ale jestli ti to máma dovolí tak čti klidně dál...

U Veselých vládlo ticho a klid a bodeť ne, bylo teprve pět ráno když se rozezněla siréna oznamující blížící se nepřátelská letadla. Všichni okamžitě vyskočili z postelí a běželi se schovat do krytu. V tu chvíli kdy Jenda toho rána poprvé pohlédl na oblohu před svým domem přímo nad ním proletělo hejno ef dvaadvacítek. Siréna přestala houkat a všichni se vrátili zpět do svých obydlí. Toho rána na Hlavní město nespadla ani jediná.

Než se Honza připravil do školy už šel pozdě a učitel matematiky ho nechal celou hodinu sedět za dveřmi. Když přišli i ostatní jeho kamarádi kteří nestihli dnešní test informoval je, že už to nemá ani cenu tam lézt. Po zvonění pozdravil Matěje zeptal se ho na test a vyrazil do další třídy na Zemák. „Co děláš ty čmoude!?" ozvalo se za ním a on se otočil rychlostí blesku. Vidí jak za ním pár kluků bije studenta původem ze zemí třetího světa. Když mu dají co proto objeví se nad ním Honza a podává mu pomocnou ruku se slovy: „Vsávej vole a příště si na ty grázly dej bacha."

Cestou ze školy si koupil jídlo a šel na metro. Tam několik vojáků zrovna pacifikovalo pár uprchlíků tmavší pleti. To teď bylo na denním pořádku že se začali rvát bílí s "černýma". Vinili je za to že začali válku, zničili jejich domovy, zabili jejich příbuzné a podobně. Metro nepřijelo, v důsledku soustavného bombardování byly totiž poškozeny koleje. Musel tedy pěšky. Nebydleli sice zrovna daleko, ale že by to bylo blízko se taky říct nedá

Pár kamarádů šlo s ním a cestou si povídali o různých věcech. Byly asi tak na půli cesty když se opět rozezněl alarm oznamující blížící se nebezpečí. Poslední dobou to nebylo nic výjimečného, všichni už tedy přesně věděli co dělat. Když doběhli k velkým kovovým dveřím zrovna zavírali. „Právě v čas, zrovna zavírám.” ozval se správce bunkru stojící u ocelových dveří. Když kluci vběhli dovnitř bylo chvíli ticho a pak se ozval hluk. Seděl v rohu tmavé místnosti spolu s ostatními lidmi a přemýšlel o svém bratrovi Ondrovi. Copak asi dělá? Doufam, že těm šmejdům žhaví prdele olovem. Ticho se vrátilo a všichni vylezli ven. Kluci ještě byli varováni ať se cestou domů nikde neudržují, ale varování nevnímali. Místo toho si vyrazili rázným krokem a za chviličku zmizeli za troskami zřícených budov.

Celé město vypadalo jako obří hřiště a to se klukům líbilo. Město plné překážek a co teprve všechny ty zajímavé věci které našli v  sutinách, když jentak poskakovali kolem. Honza už má doma několik mobilů, plynovou masku, rozbitý fotoaparát, kytaru nebo třeba sošku ledního medvěda, ale to co našel dneska strčí do kapsy všechny nálezy předtím. Na jedné z komod ležel samopal který pravděpodobně spadl ze zdi. „Kluci pojďte sem!!” zařval na ně a odklidil kus zdi aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Nešálil opravdu se před ním v prachu objevila plně funkční puška Kalašnikov. „Kdo ho chce vyzkoušet jako první?” zavtipkoval. „Honzo neblbni nevíš jak dlouho tu ležel, určitě bude plný prachu a nehledě na to, že k němu nemáš náboje” prohlásil jeden z kluků. Chlapci dostali všichni stejný nápad, udělali rojnici a hledali náboje. Po chvíli se odněkud ozvalo "Tady!" a všichni se tam rozeběhli.