Den kdy skončil svět

Kapitola první-Můžeme si za to sami? (Pilotní díl)

UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE MLADŠÍ PATNÁCTI LET!!! Tento příběh je zcela smyšlený a obsahuje vulgarismy, ale jestli ti to máma dovolí tak čti klidně dál...

Psal se první říjen, už dvanáctým rokem panuje vyhrocený konflikt Mezi Irákem a Ruskem spolu s ostatními vyspělými státy. Člověk učí své potomky pravidlu "Nikdy nevytahuj pilu, na které sedíš", ale sám to dělá. Ničí vlastní domovy tím, že ničí domovy jiných. Člověk už od pradávna měl sklony k tomu aby se na někoho vytahoval, to se bohužel nezměnilo ani v jednadvacátém století. A z toho důvodu musíme den co den koukat ve zprávách na mrtvá těla, střelbu ze samopalů a na dělostřelecké granáty vybuchující těsně u obydlí tisíců nevinných lidí.

Všechno tohle svinstvo začalo, když pana Trumpa zvolili prezidentem. Nikdo už neví jak to přesně bylo, ví se jenom tolik, že nechal všechna velká města na Blízkém východě srovnat se zemí americkými a ruskými vojenskými silami. Po té co se Trump pod nátlakem lidu zřekl své funkce šlo to s Amerikou z kopce. Únosy letadel a bombové útoky zintenzivnily také v Evropě. Škody jsou katastrofální, Jedenácté září se opakovalo a v jeho duchu se zřítil věžák 1WTC neboli Gound Zero na podlaží nula, před parlamentem v Bruselu vybuchla dodávka s třemi sty kilogramy plastické trhaviny, z Rudého náměstí je teď druhý Černobyl a Bílý dům ku příkladu teď připomíná spíše Bílý flek.

No a tak netrvalo dlouho než se válka dostala i do našeho mírumilovného kraje kde jsou všichni ještě opicemi co plavou v oceánu a říkají si ryby. Vysoce postavení panáci si den co den protiřečili a masmédia ještě přikrmila už tak dost chaotickou situaci. V obchodních centrech panoval úplný chaos a lidé kradli co mohli. Celá Evropa se politikům rozpadala pod rukama a oni nemohli nic dělat. Ze zoufalství byla zavedena branná vojenská povinnost, zase. Všichni kteří prošli rychlokurzem pomáhali uklidňovat situaci a nejlepší z nich jeli pomáhat na frontu. Celý svět zažívá krizi.

Kolik obětí už měly všechny ty zasraný války? A proč? Protože si někdo řekl támhleti se mi nelíbí? Protože toho mají více? Mají jinou víru či dokonce barvu pleti? Podobné otázky se nejspíš honily v hlavě i šestadvacetiletému Ondrovi sedícímu v cé sedmnáctce směr Qatar. Myslí i na svého sedmnáctilerltého bratra, který není boje schopen a proto zůstal doma s rodinou. Právě jako naprosto nepopsaná deska, netuše co ho na frontě čeká, si prohlíží svojí pušku z továren České zbrojovky. Neví však, že jeho život už nikdy nebude jako dříve.