Den kdy skončil svět

Kapitola šestá-Atentát

UPOZORNĚNÍ PRO ČTENÁŘE MLADŠÍ PATNÁCTI LET!!! Tento příběh je zcela smyšlený a obsahuje vulgarismy, ale jestli ti to máma dovolí tak čti klidně dál...

Pár milisekund se nic nedělo, ale pak se se zpožděním ozvala rána a terčem bylo vidět na druhou stranu. Funguje. Asi je zanesená prachem, řekl si a začal zbraň rozebírat. Řádně jí vyčistil a opět složil dohromady. Nabil jednu komoru zamířil a pal. Ozval se konečně zvuk hodný každému revolveru a v terči se objevila další ďoura. Chvíli si tak střílel z obou zbraní a pak šel směrem k domu. Procházel okolo velikého obchodního domu. Snad jediný ve městě který byl atentáty naptosto netknutý. Pohlédl do výlohy na různé drahé hodinky a šperky, když tu uviděl vevnitř podezřelou obtloustlou osobu v černém. Měla černé dlouhé vousy a hlavu přikrytou něčím co vypadalo jako dlouhá šála. Klečel v temné uličce kam nechodí ani personál a díval se na prosklený strop.

V tu chvíli mu došlo co je zač. Vtrhl do obchoďáku a uviděl modlícího se může přicházet do vestibulu, kde se to právě teď hemžilo lidmi. Pořád si něco šeptal. Nerozuměl mu. Pak dal ruce od hrudníku a pravačkou sáhl do kapsy. Jenda položil pouzdro na kytaru a sáhl si za opasek. Odjistil a natáhl ho. Podivín v černém zatím vytáhl jakousi krabičku zvedl jí nad hlavu a zařval přes celý obchoďák „Allahu Akbar". Než stihl udělat cokoliv jiného už ležel na zemi v kaluži krve s kulkou v hlavě. Z revolveru stoupal dým a lidé zdrhali všude okolo. Honza schoval zbraň a rozeběhl se k atentátníkovi. Z kontroloval životní funkce. Rozepnul mu vestu a vytáhl tři balíčky červené plastické trhaviny a běžel je chovat do pouzdra. V nastalém zmatku si toho naštěstí nikdo nevšiml, pak vzal čáru.

Doma si z kuchyně vzal oběd a šel do pokoje. Vyndal z pouzdra plastelínu a začal jí studovat. Něco málo si o ní našel na internetu. Snědl si jídlo a uklidil pouzdro na skříň. Večer zase začalo pršet. Ve večerních zprávách hlásili že zítra by mělo být lépe. Další zpráva byla o zmaření teroristického útoku neznámou osobou. Tuto zprávu nemohl Honza přeslechnout. Ukazovali tam záběry z bezpečnostních kamer, nenápadně sledoval ze svého pokoje televizi. Říkali, že střelce nikdo neviděl, ale jsou mu vděční. Zachránil několik desítek lidských životů.

Ten večer byla ještě větší bouřka a Honza měl další nemocniční sen. Tentokrát ležel na operačním stole, vedle pípal přístroj, který zjišťoval základní životní funkce. V místnosti panovalo ticho, jen občas doktor požádal o skalpel či nůžky na prestižní kusu látky, najednou se přístroje rozpípaly rychleji až se zvuk stával nesnesitelný.  Doktor pobíhal okolo, všude byl zmatek. A najednou zase tma a pohled zezhora. Všichni začali hulákat, sestra ho odpojila od přístrojů a doktor vytáhl defibrilátor. Několikrát se pokoušeli toho člověka oživit. Ve chvíli kdy už to doktor vzdal koukl se na hodinky a prohlásil ho za mrtvého se Honza probudil.