Draci dvanácti měsíců: Křišťálové srdce

Pod starým dubem

Pomalu otevřela oči a zamrkala. Všechno bylo rozpité a neostré, jakoby se snažila dívat se pod vodou. Zatřepala hlavou ve snaze pročistit si zrak, ale neúspěšně. Ležela sama v jakémsi rozlehlém šedém prostoru. Zlehka pohnula přední nohou. K jejímu překvapení se ozvalo suché zašustění. Zvědavě zklonila hlavu. Svým zastřelým zrakem rozeznala ve zlato-žlutých skvrnách stébla slámy. Pár jich vzala do nemotorné tlapky a zahýbala prsty. Ozvalo se totéž suché zašustení. Vyrazila ze sebe radostný zvuk, to je ale legrace! Tyhle dlouhé, zlaté věci se smějí když si s nimi někdo hraje! Zahýbala všemi svými končetinami a jeskyní se rozezněl zvuk tisíců slámových stébel třoucích se o sebe. Válela se v hnízdě jak divá, až vzduchem létaly zlatvé chumáče a do toho se smála. Byl to bezstarostný, dětský smích, jen ona a ševelící sláma. Nic jiného neexistovalo. Jak moc byla šťastná! Copak by někdy mohla mít větší radost?

,,Buď sakra ticho!" Ozvalo se ze vzdáleného konce jeskyně, příliš dalekého než aby mezi tmavě šedým, rozpitým kamenem poznala kdo skřek vydal.

,,Ticho." Opakavola po hlase. To je ale zvláštní zvuk, co jí právě vyšel z tlamy. Zkusí ho vydat znovu. ,,Ticho." Řekla znovu. ,,Ticho, ticho, ticho." Opakovala si dokola se stále lepší výslovností. To je ale hezký zvuk. ,,Ticho." Zasmála se. V tom se ale z různorodé šedi jeskyně vynořila dvě zlověstně zářící světélka.

,,Neslyšelas?!" Rozeřval se hlas, který prve tak ostře zavřískl. Byl ledový jako zimní sníh a jeho chladná ozvěna se odrážela od stěn. Okamžitě se vystrašeně přikrčila ve slámě. Nebezpečí! Kouká snad na ni z té neprostupné šedi? Oči už začínaly zaostřovat a ona sice už dokázala rozeznat hrubé detaily kamene, nerozeznala ale tvora, který by ji chtěl sežrat. Viděla jen dvě jasná světélka, která ji do těla zabodávala dvě ostré dýky nenávisti. Po chvilce zmizela, ako když se sfoukne svíčka, ona ale stále ve vzduchu cítila jejich zlověsnou přítomnost. Opatrně, tak aby to stvoření znovu nevyrušila, se otočila opačným směrem.

Strnula úžasem. V jednotvárné a nudné šedi jejího okolí se skvělo modré okno. Tak modré, jako její křídla. Přechod mezi stěnou a oknem byl rázný, jako vyříznutý do jiného světa a z té sytě modré šla až hlava kolem! Jako v mrákotách se zvedla a nemotorně šla k onomu zářivému oknu. Cosi magického ji k němu táhlo. Bylo tak překrásné, přišlo jí, že je tu jen pro ni a říká ji pojď ke mě, pojď ke mě. Drobounké drápky klapaly po chladném kameni. Zírala na tu krásu svýma obrovskýma očima. Dotkne se jí! Dotkne se té překrásné modři! Už od okna byla jen pár kroků, už cítila, jak jí na kůži jemně pohladil osvězující větřík, už natahovala drobounké pařátky, aby se té překrásné modři dotkla...

A pak se ozval polekaný křik a ji za boky popadl obrovský, bílý přízrak. Stalo se to v setině vteřiny. Vchod do jeskyně na okamžik poteměl jak jej zastínilo Nuoretino tělo, když se jako lev vrhla na svou novorozenou dceru, aby ji zachránila před pádem z jeskyně. Zagara se jí chvíli vzpuzela, mrskala s sebou a snažila se vyprostit, ze strachu, že by jí ten přízrak třeba sežral. To už si ji ale Nuoret láskypně riskla k hrudi a konejšila ji jemnými slovy. ,,To nic miláčku, maminka je tu, maminka je tu. Ničeho se neboj, nic se ti nestane." Šeptala jí pořád dokola, dokud s sebou jeji dcera nepřestala polekaně házet. V zápětí svou hlavu prudce otočila ke tmavému koutu jeskyně, až se jí z toho kaštanovâ hříva rozletěla do všech stran.

,,Wivu! Wivu okamžitě vstaň z hnízda a pojď sem!" Nastalo hrobové ticho. Nikdo se nikde ani nepohnul a nic nenaznačovalo tomu, že v jeskyni je kromě ní a Zagary ještě někdo.

,,Koukej okamžitě vylézt mladá dámo! Nechtěj abych si tam pro tebe došla!" Její hlas byl plný hněvu. Myslela svou výhružku vážně. Nuoret byla milující rodič, uměla však i tvrdě potrestat. Znovu zavládlo ticho a zrovna když už se Nuoret rozhodla, že si pro nepolušné mládě dojde, ozvalo se ze vzdáleného konce jeskyně slabé zašustění suché slámy. V šeru se z hnízda zvedlo drobné tělo s modrými křídly a rozčepýřenou, rudou hřívou. Wivu se mlčky loudala ke své matce, hlavu kajícně skloněnou k zemi. Její zdánlivá provinilost však nedokázala ošálit Nuoret, které teď z tyrkysových očí šlehaly blesky.