Draci dvanácti měsíců: Křišťálové srdce

Plameny noci

Bum.

Zagara polekaně zvedla hlavu a rozhlédla se po jeskyni. Ticho, ticho a tma. Rozeznávala matné obrysy tmavého kamene, nábytku a dalších předmětů, které se zde nacházely, ale byla sama.

,,Mami?" Řekla tiše. ,,Tati jsi tu?" Odpovědí jí bylo jen palčivé ticho.

BUM.

,,Ma-mami?" Zagara byla v mžiku na nohou. Tenhle výbuch se zdál být blíže než předchozí, nocí se začínaly ozývat tlumené výkřiky. Hrudníček jí sevřely chladné pařáty strachu, když se mocný výbuch ozval potřetí a následovalo ho slabé světlo hořícího ohně.

BUM.

,,Mami prosím, kde jsi?" Rozběhla se ke vchodu do jeskyně. Výkřiky sílily a jen ucelovaly ledové drápy svírající její rychle bušící srdce. ,,Tati já-"

Než stihla dokončit větu, ozvalo se poslední mocné bum a dubové dřevo dveří rozrazila obrovská ohnivá koule. Plameny rozkvetly do smrtící rudé lilie a začaly pohlcovat vše v jeskyni. Zagaru ten výbuch měkolik metrů odmrštil a ona přistála ve slaměném hnízdě svých rodičů, které se okamžitě stalo obětí ohnivých jazyků. Malá dračice ze sebe setřapala třísky a poplašeně zavřískala. Vyskála z hnízda než jí žhavé plameny stihly nějak ublížit. Stála uprostřed plamenem pohlcené jeskyně a hlasitě oddechovala. Vzduch byl tak horký až ji pálil v plicích, jakoby vdechovala žhavé uhlíky. Rozkašlala se díky štiplavému, hustému kouři a rozslzely se jí oči.

,,Mami! Mami kde jsi?!" Odpovědí jí bylo jen hrůzostrašné hučení žhavých plamenů. ,,Prosím! Já se bojím!" Zamotala se jí hlava a znovu se mocně rozkašlala.

Tudy.

Zagara se pokoušela nepozvracet, jak jí dráždivý kouř drásal hrdlo. Třásla se na podlaze uprostřed zapálené jeskyně a sotva se udržela na nohou.

Tudy. Ozvalo se hlasitěji.

Zagara otevřela podrážděné oči a přes zaslepující slzy se pokoušela spatřit majitele šeptajícího hlasu. ,,Haló!" Zakřičela přes hučící oheň a znovu se rozkašlala, když ji hustý dým rozdráždil plíce. ,,Prosím! Já se bojím."

Tudy.

Tajemný hlas se jí ozýval v hlavě jako píseň. Najednou se zdálo, jakoby před ní plameny maličko ustoupily a vytvořili ji úzkou únikovou cestičku. Zagara nezaváhala ani na okamžik, někdo z jejího kmene jí určitě vyčistil cestu za pomocí svého elementu! Rozklopýtala se ke vchodu do jeskyně a kamkoliv došlápla, žhavý oheň ji ustoupil z cesty. Přesto vžak neunikla popáleninám, které jí způsoboval rozžhavený kámen a trosky nábytku přes které se šplhala. Byla už z půly v bezvědomí z omámení kouřem, když se konečně dobelhala k temnému oblouku v kameni a vystoupila z hořícího pekla. Z posledních sil se ještě odšourala o pár metrů dál po kamené římse a svalila se na ocas jakéhosi draka.

Dotyčný se prudce otočil a přestože měla Zagara zastřelé vidění, rozeznala krvavě rudou čupřinu své sestry Wivu. Z pod hustých žíní na ni svítily její zelené oči.

,,Prosím." Zasýpala Zagara a zakašlala. ,,Pomož mi." Wivu stála jako kamená socha, zatímco venku zuřil naprostý chaos. Noc byla plná dalších výbuchů, hučení ohně, a vyděšeného křiku. Její starší sestra tam však i přes to všechno nehnutě stála a pozorně si prohlížela vyčerpanou Zagaru. Její oči byly studené jako led.

Najednou se v nich cosi zablesklo. Zagara si sotva stačila všimnout Wivina prudkého výpadu tlapou a než se nadála, její starší sestra ji drápy svírala za zátylek