GEATA

NOVÝ ZAČÁTEK

to
To
TO
Není možnéééé!
Kouknu se a vidím:
Už přes 100 přečtení!
Yyyyyyyyyyaaaaaaaaaaaaaayyyyyyyyyyyyyy
Ale ne.... je mi to jasný. Probudím se a bude to jen sen. Je to jen sen.
Ále... nebudu to zdržovat samomluvou, stejně úvody nikdo nečte.

***

Faolan skočil do toho kruhu z bílého světla. Na malou chvíli viděl jen tu jednu barvu. Bílá. Bílá. Bílá...
Ale pak se před ním vyrýsoval jasný obrys jeho rukou, natažených před sebou a současně se zrakem se mu vrátil i cit.
Cítil se jako by plaval v zářivě bílé vodě. Kůži měl horkou od běhu a vysílení, ale ta voda ho příjemně chladila. Kolem se proháněla hejna světélkujících rybiček, které měnily barvu, jako když sklo odráží duhu. Bylo to dokonalé. Jako sen. Faolan naprosto ztratil pojem o tom, co se děje.

A pak, jako kdyby se z toho sna probudil. Škubnul sebou, a na zlomek vteřiny zavřel oči.
Když je otevřel, naskytl se mu naprosto jedinečný pohled.
Stál na vrcholku hory. Pod nohama mu z mezer v chladném kameni trčely trasy trávy.
V okolí rostly horské květiny a oranžový lišejník. Na nejzarostlejších místech se krčily nízké skalní borovice.
Byl nesmírně vysoko. Když došel ke kraji skalního převisu, aby viděl krajinu pod sebou, spatřil obrovský les. Les byl úchvatný nejen svou velikostí, ale celkovým dojmem. Celý jako by se mírně pohupoval ze strany na stranu, a i z té dechberoucí výšky, jako by od tamtud bylo slyšet šum. Les byl protkán stříbřitými prameny jakéhosi tekoucího potoka, jenž se větvil do téměř všech částí lesa.
Faolan se rozhlížel kolem. Stál na hoře, zhruba uprostřed rozlehlého pohoří, ve výšce, jakou si dříve nedokázal ani představit.
Široký pás hor se táhl z obou stran přes les, až za obzor. Některé vrchy byly ještě mnohem vyšší, než ten na kterém se Faolan ocitl. Ta protější se nad ním tyčila, jako gigantický zub vyčnívající z půdy, až se ztrácela v mlze.
Bylo tu chladno a foukal mrazivý vítr. Faolan si objal paže rukama, aby se zahřál.
Geata za ním se přízračně vznášela a tak si sedl na studený kámen, vybalil svoji kožešinovou šálu z vlčí srsti a čekal.
Nevěděl jak to funguje, ale doufal, že se jeho přátelé každou chvíli objeví.

Nečekal ani moc dlouho a Geata se opět rozzářila oslepujícím bílým světlem a pak se v ní objevila ruka, která jakoby se vynořila nad hladinu vody. Pak koneček tmavě hnědého copu a nakonec celá Kamigho.
"Fao!" Zaradovala se a objala ho.
"Co to? Jak to? Jak to že-"
"Všechno to vysvětlím," přerušil ji, "ale až budeme všichni."
Kamigho se bez námitek začala rozhlížet po krajině.
Se zjevným zděšením se zeptala;
"Máš nějaký inteligentní nápad jak se dostat dolů?"
"Kamigho, až budeme všichni, přijde na to řada."
Zopakoval klidně, aby ji nerozzlobil.
S povzdechem se posadila na kámen vedle něj.
"Dobrá, jak myslíš."

Čekali dokud se postupně neobjevili všichni a pak začali Faolanovi pokládat otázky.
"Co to je za věc?" Vyhrkla Shida.
"Je to Geata." Odpověděl a podal jí knihu. "Strana sto dvacet pět."
"Jak jsi věděl kam za ní jít?" Zajímalo Latharna.
"A vy jste to věděli? Ne, já jsem nic nevěděl. Něco, nebo někdo, se nám nejspíš pokusil pomoct. A... viděli jste toho jelena? Ráno jsem ho zahlédl z okna.
Něco se tu děje."
"No dobře," zarazila je Andhea, "já vím, že to zní šíleně, ale my, šest malých dětí, se právě nacházíme na vrcholku hory, nevíme vůbec co tu děláme, kam jít a kde přespat.
Nějaké návrhy?"
"Navrhuji hledat. Všechny tyhle otázky musí mít vysvětlení. Geata nás měla zanést na místo, kde bychom měli být podle osudu. Nejlepší by bylo najít toho jelena." Řekl Faolan.

Když ostatní odsouhlasili jeho plán, vykročili podél skalního útesu. Jak se vzdálili od Geaty asi na deset metrů, brána se jakoby vsála sama do sebe. Teď už se zpátky nedostanou.
Nemuseli jít ani moc daleko, a uslyšeli tlumené klapání kopýtek o kámen.
Jelen se jim zjevil stejně jako předtím. Jenže teď byl mnohem blíž. Kdyby Faolan udělal ještě krok vpřed a natáhl ruku, mohl by se dotknout jeho hladké, sametově černé srsti.
Hleděl přímo na Faolana. Jeho oči byly černé jako uhel, a tančily mu v nich bílé jiskřičky pobavení. Jako by to zvíře vědělo všechno co se jim honí v hlavě. Jakoby se smálo jejich zlému osudu, ale zároveň je litovalo a nabízelo jim svou výpomoc.
Pak se jelen otočil.
A najednou všichni naráz udělali krok vpřed. Opět ale, jakoby neovládali své tělo.
Jelen je vedl po hrbolatém povrchu skal, a oni za ním pochodovali jako zástup sehraných vojáků. Faolan chtěl na jelena promluvit, ale ucítil, jakoby měl přes ústa pevně ovázaný šátek. Po chvíli to vzdal, a kráčel mlčky, po našedlých kamenech, stejně, jako jeho přátelé. Ušli chvályhodný kus cesty od místa, kde se prve vynořila Geata, když se sešeřilo. Tajemný jelen vypadal, že přesně ví kam je vést i po slepu, ale Faolana se stejně zmocnil tísnivý pocit obav a strachu. Co když to třeba vůbec není jelen? Co když je to černokněžník, nebo dokonce temný elf? Pomyslel si.
Tohle ale zamítl. Proč by jim jinak zachraňoval život?
Pak je tu další možnost. Co když se ztratíme?
Další možnost, kterou zavrhl. Z toho tvora vyzařovalo takové sebevědomí a inteligence,až to bylo děsivé. Už už se ho ten tísnivý pocit zbavoval, když tu uslyšel vzdálený řev.
Takhle mohl řvát jen horský troll. Byl to hrdelní řev, kteří vyluzují trollové při bojích o teritorium. V takových situacích jsou rozlícení, skoro smyslů zbavení, a brázdí okolí svými obřími kyji, stromky, nebo holýma rukama.
A co když nás někdo- nebo něco -napadne?
Znovu se otřásl, od špiček uší až po paty. Tohle bylo více než pravděpodobné.
Kráčeli dál, i když o poznání rychleji, takže Faolan ještě víc zbledl, jelikož si uvědomil, že i jelen má strach. A to bylo špatné. Moc špatné.

Padla tma a s ní i všudypřítomný strach. Faolan ho cítil napjatý mezi všemi, jako černý tenký závoj, uvitý nějakým obludným pavoukem. Kráčeli mezi zlověstně se natahujícími zakrnělými větvemi borovic. Faolana se zmocňovala panika, když uslyšel další řev a vrčení, znějící skoro jako lidské, tentokrát o hodně blíž. Pocit vyčerpání, děsu a zmatení na něj doléhaly jako tlustá dusivá deka.
Když v tom uviděl teplé světlo. Ale nebyl to oheň. Byla to malá, dřevěná chaloupka na skalním útesu.
Zaplavila ho úleva, a vytlačila ven všechny ty zlé pocity beznaděje.
Pak ji ale vystřídala nedůvěřivost. Hlavně se nesmí zachovat jako naivní hlupák, jen kvůli střeše nad hlavou. Všechno se to stalo tak rychle, že nabýval pocitu že je on i jeho přátelé, veden do pasti.
Nevěděl co si o tom všem má myslet. Strach, nedůvěra, podezření, únava, ale i špetka naděje. To vše se v něm míchalo tak silně a rychle, že nakonec všechny pocity vymetl ven z mysli, a zbytek cesty k chaloupce došel jako prázdná schránka.

A poté je jelen konečně pustil. Všechno to z Faolana opadlo a víc než cokoliv jiného cítil únavu. Viděl jak se Mey zhroutila k zemi a sám k tomu neměl daleko.
Jelen je ale neponechal náhodě. Faolanem opět proběhl proud energie a pročistil mu znavenou mysl. Smysly se mu zbystřily a opět byl schopen plně vnímat okolí. Jelen vešel do chaloupky a tím jim dál jasně najevo, že se mají rozhodnout sami, zda ho budou následovat.
Ostatní se mezi sebou začali dohadovat.
"Ne, nemůžeme tam přeci jít hned! Je to jasná léčka!" Konstatovala Andhea, "Nejdříve to prozkoumáme."
"Blbost, Andhy." Odbyl ji Latharn "Přesně to chtějí. Oni vědí že jim nebudeme důvěřovat. Musíš být trochu rafinovanější."
"Jo, asi jako ty. To jako chceš abychom tam jen tak vtrhli?"
"Jo... to nebudou čekat..."
Andhea v obličeji rudá se natáhla vrazila Latharnovi facku, až to prásklo, načež je Kamigho se Shidou odtáhly od sebe.

Nakonec se rozhodlo pro plán Latharna, i když Andhea měla chuť všechny otrávit rulíkem, nebo odbouchnout rostlinnou bombou za vzpouru proti logickému uvažování.
Vstoupili dovnitř dřevěnými dveřmi s runovým nápisem Naděje.
Místnost byla osvětlena plamenem v krbu a a zdobena obrazy a samorosty, nebo krásnými kameny. Zem pokrývaly pletené barevné koberce s různými vzory, všude po zemi byly poházeny knihy a svitky pergamenu. Uprostřed celé místnosti trůnilo čalouněné křeslo a na něm seděl chlapec. Nemohl být o moc starší než Faolan, odhadoval ho asi na čtrnáct, patnáct let.
Byl docela vysoký, měl černé oči, a černé vlasy, ze kterých mu vyčuhovaly malé parůžky. Na nose měl tmavší pleť než na zbytku obličeje, což mu dodávalo vzhled zvířecího čenichu. Byl celkem pohledný, až na to, že měl přes levé oko jizvu a pravou nohu zabalenou do krví nasákleho obvazu. Vypadal svým způsobem dospěle. Obě ruce měl značně zjizvené. Faolan si nemohl jizvy splést. Přesně takové měl i on, Kamigho, Shida a Latharn. Byly to jizvy ještě z té doby, kdy se jako malí učili zacházet s nožem.

Chlapec se zadíval přímo na něj." Vítejte v Naději" řekl. "Čekal jsem vás."

***
Bohužel ano, ještě tu jsem, abych vás spamovala svým nicotným příběhem.
Ale mám i jednu dobrou zprávu. Dostala jsem se do fáze kdy musím nad svou knihou začít přemýšlet, aby dávala smysl. (Já vím že stejně nedává smysl ale pšt)
Takže kapitoly budou teď vycházet jen zřídka.

Amy