Probudila jsem se a vedle sebe slyšela zvuk pípání. ,,Vzbudila se, ona žije." začal vedle mě někdo křičet. Zacpala jsem si uši a ten člověk přestal. ,,Vanesso?" ozval se mužský hlas. Otevřela jsem oči. Byl to doktor. Vedle mě stála Stela. ,,Jsi v pořádku?Nebolí tě něco?" pohnula jsem se, ale bolest mě udeřila do každého místa na mém těle. ,,Odpočívej." řekl klidně doktor. ,,Co-co se stalo?" nechápavě jsem zírala na oba dva. ,,Víš byla si v komatu." ,,Co? Proč?" ,,Pamatuješ si jak tě Vadim požádal o ruku? Nikdo neví jak se to stalo, ale ten domek se společně s vámi strhl dolů...byla to velká výška...máš štěstí, že žiješ!" řekla Stela. ,,Máš....snad my....Kde je Vadim..Co se mu stalo?" zrychloval se mi pulz. Nemůže být mrtvý. ,,On žije, ale je v komatu. Doktor má dojem, že si nebude pamatovat posledních 5 let svého života." ,,Pět let??? Ale to si nebude pamatovat náš vztah." nechápavě se na mě podívali a prohodili si nervózní pohledy. ,,Jak dlouho si myslíš ,že si spala?" řekla. ,,J-já nevím.Týden?" ,,Vanesso spala si 2 roky." ,,C-cože????" 2 roky????? To nemůže být pravda. ,,Takže si mě bude pamatovat?" ,,Ano, ale to, že tě požádal o ruku ne." pomalu mi stékali slzy po tváři. ,,Kdy budu moc domů?" ,,Mamka si pro tebe přijede za dva dny dobře?" souhlasila jsem. ,,Necháme tě o samotě." a odešli. Pořád jsem brečela. On je v komatu polomrtvý. A ze mě je troska. Z toho stresu jsem usnula a probudila jsem se v noci. Nevím kolik je. Tipuju 3 hodiny ráno.Dívala jsem se z okna. Pořád se mi tomu nechce věřit. Už jsem neusnula.
,,Ahoj zlatíčko moc si mi chyběla." přiběhla ke mně a objala mě. ,,Ma-mi on je polomrtvý." s brekem jsem vykoktala. ,,Já vím zlato. Moc mě to mrzí." chytla mě za ruku a tou druhou mi otřela slzy. Až teď jsem si všimla, že mám zásnubní prsten na ruce.Zase jsem se rozbrečela. Máma si toho všimla a znova mě objala. ,,Nesmíš na to myslet. Třeba se brzo probudí." ,,Myslíš?" popotáhla jsem. ,,Já to vím." a políbila mě na čelo. Asi dvě hodiny jsme si povídaly a ona už musela jít. ,,Zítra si pro tebe příjdu. Počkej tady na mě." ,,Dobře. Těžko uteču." zasmála se a odešla.
,,Ahoj Vanesko zjistila jsem, že si se probudila. Tak jsem ti přinesla něco k snědku." usmívala se. Posadila jsem se. ,,Nevíte jestli je už vzhůru?" ,,Ne není zlato." řekla zklesle. Ukápla mi slza. ,,Nebreč zlato. V klidu se najez." souhlasila jsem a začala jíst. Mezitím odešla. Vůbec jsem neměla chuť jíst.
,,Ahoj zlato. Jedem?" otočila jsem se na ní. Usmála jsem se na ní a zvedla se. ,,Mami?" ,,Copak?" ,,Můžu ho vidět?" ,,Jo." řekla smutně. Věděla jsem, že to nebude hezký pohled. Doktor mi řekl kde má pokoj a já tam pomalu doklusala. Spustili se mi slzy. Ležel tam bezmocně. Bez duše. Chytla jsem ho za ruku a políbila ho. ,,Zlato, my to zvládneme. Já to vím." řekla jsem a položila si na něj hlavu. Bylo to strašný. Byl chladný. ,,Promiň." zašeptala jsem. Políbila ho a odešla.
Pohled Vadima:
Probudil jsem se na posteli v hrozných bolestech. Snažil jsem se otevřít oči, ale nešlo to. ,,Zlato mi to zvládneme. Já to vím." ozval se ženský hlas. Políbil mě a já věděl kdo to je. Snažil jsem se něco říct, ale nejde to. Cítil jsem jak mě chytá za ruku a pokládá si hlavu na mě. Tak moc rád bych jí objal. Jsem bezmocný. Dá mi zase pusu a už jí neslyším. Pořád se snažím hýbat, ale nejde to. Soustředil jsem se na to otevřít ústa. Konečně!!! ,,Vaness.." řeknu potichu. Neodpovídá. ,,Vaness.." opakuju. Furt nic. Najednou se otevřou dveře a někdo příjde ke mně. ,,Vaness.." řeknu znovu. ,,Doktore?" zavolá ten člověk vedle mě. Já furt opakuju její jméno. ,,On mluví." někdo se mě začne dotýkat. ,,Vadime ...jestli mě slyšíš pohni prstem." snažil jsem se ze všech sil. Trochu jsem ho zvedl. ,,Je vzhůru." řekl někdo šťastně. ,,Musíme to říct Vanesse." ,,Jdu pro ní." Když jsem uslyšel její jméno znovu jsem zopakoval její jméno. Nic jinýho jsem neřekl. Slyším kroky rychlý kroky. ,,Vadime.." řekne a já pomalu otočím hlavu směrem ke zvuku. Pořád mi nejde otevřít oči. ,,Vaness..." řeknu a ona mě obejme a políbí. Proč mě tolik líbá? Ano ja jí miluju, ale jsme jen kamarádi. Po hodině konečně otevřu oči a spatřím ji. ,,Vanesso." zvedne hlavu a usměje se. ,,Lásko." políbí mě. Nechapavě se na ní dívám. Jsme přece jen kamarádi nebo ne? Vanessa si mého pohledu všimne a znervózní. ,,Ty nevíš co se stalo. Že ne?!" přikývl jsem (jako že ne :D ). ,,Byl si v komatu 2 roky. Já taky, ale vzbudila jsem se dřív." pořád jsem to moc nechápal. ,,Ten den kdy si mě požádal o ruku a postavil mi ten dům na stromě...byl strašně vysoko...a spadl s námi." zarazil jsem si. Já ji žádal o ruku? Já jí postavil dům na stromě? Co se to sakra stalo? ,,Doktor říkal, že si nebudeš pamatovat posledních 5 let života. Před třemi lety jsme se daly do hromady. To si nepamatuješ." řekla smutně. Ukápla jí i slza. Věřil jsem jí. Pohladil jí po tváři. ,,To bude dobrý." usmál jsem se.
Rychle jsem se zvedla. Usnula jsem v autě. Rozbrečela jsem se. Máma zastavila a objala mě. ,,Co se stalo zlatíčko." ,,Zdálo se mi o něm .." objala mě pevněji. ,,Pochybuju, že to doma sama zvládneš. Přespíš u mě." přikývla jsem.
Poznámka autora : r.2017
(Opraveno)
ČTEŠ
Zatím jen Vadim
Fanfiction,,Už můžu?" ,,Můžeš." sundala jsem si šátek z očí a nemohla jsem uvěřit tomu co jsem viděla. Stál tam vedle stromu na, kterým byl postavený dům. Vyprávěla jsem mu, že když jsem byla malá tak jsem hrozně moc chtěla dům na stromě. Rozeběhla jsem se k...
