Hned jsem nastoupila a máma hned dupla na plyn. ,,Co se děje mami?" řekla jsem vyděšeně a držela se dveří. Jela fakt rychle. Neodpověděla a soustředila se na cestu. Dojely jsme k nemocnici a rychle vystoupily. Běžely jsme do Vadimovo pokoje. Tam byli doktoři a zachraňovali ho. Rozběhla jsem se k němu a začala brečet. Bylo mi jasný co se děje. Dala jsem mu pusu : ,,Nesmíš umřít! Nesmíš mě tu nechat!" křičela jsem na něj, ale nereagoval.....,,Nabít.." zařval jeden z doktorů. ,,Zachraňte ho prosím!" křičela jsem. ,,Nabít.." řekl znovu. Dívala jsem se na Vadimovo tělo. Bylo bez duše. Brečela jsem tak strašně moc. ,,No tak Vadime ...." křičel doktor.Najednou se ozval ten zvuk. Ten zvuk, o kterým jsem si myslela, že ho nikdy neuslyším. Máma se ke mně rozeběhla a objala mě. Brečela jsem a spadla. On mě tu nechal...Nikdy mi takhle nebylo. Cítila jsem jak strácím sílu. Nechci tu být. Bez něj ne...Pomalu jsem ztrácela vědomí...
Probudila jsem se doma. Zase......Zpoměla jsem si na Vadima a zase se rozbrečela. Nemůžu tomu uvěřit. ,,Zlatíčko." řekla a objala mě. ,,Stelo on je mrtví." brečela jsem hlasitěji. Je to jako by vám někdo vytrhl srdce z těla. ,,Já vím." hladila mě po vlasech. ,,Proč zrovná já Stelo?" ,,Nevím." podívala jsem se na ní a viděla, že taky brečí. ,,Já to tady nedám. Sama ne. Bez něj ne." ,,Dáš...Jsem tu pro tebe...Jsme tu pro tebe!!" uklidnila mě. Ale pořád jsem myslela na Vadima .Jak tam ležel a umíral.
Další dva měsíce se nic nestalo. Často jsem brečela a nikdo mě neutišil. Každý dny byli prázdnější a prázdnější. Čas šel dál a já pomalu stárla. Nikoho jsem si od tý doby nenašla. Moje starší sestra má dvě děti. Aničku a Tomáše. Jsou skvělý. Vždycky mě rozesmějou.
Dneska mi je už 79 a není den kdybych na něj nemyslela. Najednou se otevřeli dveře a v nich stála Anička s Tomáškem. ,,Ahoj zlatíčka." ,,Babi..." přiběhli ke mně o objali mě. Chvíli jsme si povídali a pak se mě Anička zeptala na něco co jsem nečekala. ,,Babi? Měla si někdy dědečka?" usmála jsem se. ,,Jo, ale to je už strašně dávno." ,,Povyprávěj nám o tom prosím." ,,A budete hodní?" ,,Ano.." ,,No dobře."
,,Když mi bylo 16 s mojí maminkou jsme se odstěhovaly do Prahy kde jsem nikoho neznala. Jednoho dne jsem v obchodě viděla jednoho kluka a hned ze začátku se mi líbil. Druhý den v tom obchodě byl zase a narazil do mě. Pozval mě na snídani a zam jsme se trochu poznali. Bylo to s ním hrozně fajn. Po pěti letech přátelství jsme se dali dohromady. Byla to láska, kterou jsem nikdy dřív nezažila. Jednoho dne mi napsal a se šátkem na očích mě odvedl pryč. Když jsem si ho sundala stál tam vedle stromu na, kterým byl dům. Jako malá jsem ho chtěla. Ještě dnes vzpomínám na to jak to bylo romantické. Všude byli svíčky a růže. A v tu chvíli mě požádal o ruku. Přijala jsem jí a najednou se ozvala strašná rána. Když jsem se probudila vedle mě byla teta Stela a byla hrozně šťastná. Řekla mi ,že jsem byla 2 roky v komatu a on pořád ještě je. Bože co já jsem se kvůli němu nabrečela. Se Stelou jsme šly pak na večírek a já měla vidiny. Každou chvíly jsem ho viděla. Potom jsem to tam nevydržela a odešla. Ale nějací chlápci mě pronásledovali a pak zmlátili. Potom jsem byla zase doma a hrozně jsem se divila. Maminka mi to všechno vysvětlila. Potom déle přiběhla s vyděšeným výrazem do mého pokoje a řekla ,že musíme do nemocnice. Rychle jsem vyběhla k autu a jely jsme do nemocnice. Pamatuju si ten pohled na něj. Bylo to strašný. Doktoři se ho snažili zachránit ,ale on zemřel. Brečela jsem strašně moc. Takovou bolest nikdy nechtějte zažít. Milovala jsem ho tak moc ,ale odešel tak rychle.Nikdy nezapomenu na chvíle prožité s ním. Řekla jsem si ,že už se nikdy do nikoho nezamiluju a tak se taky stalo." dívali se na mě a pak řekli : ,,To je smutný babi."
Ležela jsem na posteli a ostatní vedle mě stáli a brečeli. Aničce je už 15 a Tomáškovi 14. ,,Babi?" brečela Anička. Pohladila jsem jí po tváři a řekla : ,,Ano broučku?" vzlykla : ,,J-jak se jmenoval?" usmála jsem se. ,,Zatím jen Vadim." usmála se. Podívala jsem se na svůj zásnubní prsten od Vadima a v hlavě mi probleskl celý život. Aničky úsměv bylo taky to poslední co jsem viděla. Pak už jsem jen uslyšela brek ostatních a byl konec!
Poznámka autora : r.2017
(Opraveno)
PS : Byla bych strašně ráda, kdyby jste mi psali vaše názory či pocity tady do komentářů❤❤
ČTEŠ
Zatím jen Vadim
Fanfiction,,Už můžu?" ,,Můžeš." sundala jsem si šátek z očí a nemohla jsem uvěřit tomu co jsem viděla. Stál tam vedle stromu na, kterým byl postavený dům. Vyprávěla jsem mu, že když jsem byla malá tak jsem hrozně moc chtěla dům na stromě. Rozeběhla jsem se k...
