Zatím jen Vadim

5. - Už nemůžu!!!

Přijely jsme domů a já šla do "svého" pokoje. Lehla jsem si. Začala jsem přemýšlet. Co teď? Co budu dělat?Nemám nikoho jinýho než mámu a u ní ve 23ti letech zůstat nechci.Celý můj život se zhroutil.

U mámy jsem zůstala dalších 6 týdnů. Vadim je pořád v komatu a mě se o něm každou noc zdá. Nejhorší je, že je to vždycky tak realný. Zdá se mi o jeho pocitech. Jak je bezmocný. Každý den jsem za ním jezdila. Za tu dobu se mě snažilo zbalit pár chlápku, ale já je odmítala. Jsem zasnoubená s Vadimem. A on o tom ani neví. Rozbrečela jsem se. Už mě to unavuje. Chci, aby se probudil. Chybí mi stále víc a víc. Nevím jestli to tu ještě zvládnu. Každý dny sedím před oknem a uvažuju o životě.

Crr * ozval se můj telefon. Volala mi Stela. ,,Ahoj zlato, jak se máš....Zvládáš to?" ,,Abych pravdu řekla ne. Chybí mi." ,,To mě mrzí..." řekla smutně a naznačila ,že bude pokračovat. ,,Tak mě napadlo, že když zachvíli budu rodit. Tak by jsme si mohly vyrazit zapařit. Jen my dvě." ,,Emm, já si nejsem jistá." ,,Tak to, alespoň zkus. Nenutím tě, ale mohla by si si tím vyčistit hlavu." ,,Dobře zkusím to." ,,Dobře....tak v pět si pro tebe přijedu. Ok?" ,,Ok." položila jsem hovor a šla se nalíčit. Nejsem si jistá jestli to výjde, ale zkusit to můžu.

Už jsem hotová. Šla jsem před barák, ale tam už stála s autem Stela a chtěla mi volat. Rozeběhla jsem se k autu a nastoupila. Objaly jsme se. ,,Tobě to strašně sluší." řekla a já se začervenala. ,,Děkuju, ale ty taky nejsi k zahození." zasmály jsme se a vyrazily. ,,Kam jedeme?" ,,Em, ani nevím. Do prvního baru, který najdem." ,,Nebudeš pít si těhotná!!" ,,Neboj se." zasmála se. Moc vtipný mi to nepříjde.

,,Jsme tady." usmála jsem se a vystoupila. Slyšela jsem jak už hraje hudba. Když jsme vešly do vňitř všichni si mě prohlíželi. Najednou jsem si všimla kluka, který stál ke mně zády. Vadim? To je Vadim? Rozeběhla jsem se k němu. ,,Vadime." když se otočil nebyl to on. ,,Pardon." omluvila jsem se. ,,Jsi v pohodě?" zeptala se mě Stela. Jen jsem přikývla a šly jsme si sednout. Každou chvíly jsem viděla Vadima. Bože já mám snad halucinace. Šla jsem si zatancovat. Najednou jsem se oběvila ve tmě. ,,Haló?" křičela jsem, ale nikdo neodpovídal. Chvíli po tom se přede mnou zjevil on. ,,Vadime?" vyjekla jsem a rozběhla jsem se k němu. Silně mě objal a dal mi pusu do vlasů. ,,Chyběl si mi. Strašně moc." hned co jsem to dořekla zmizel. Křičela jsem jeho jméno, ale nikde nebyl.
,,Vanesso....Vanesso, slyšíš mě?" třásla semnou. ,,Co se stalo?" vyděšeně se na mě podívala. ,,Křičela si." zděsila jsem se. ,,Cože?" ,,Jsi v pohodě?" ,,J-já to nezvládnu. Jdu radši domů." vykoktala jsem a odešla.

Šla jsem pomalu domů a za sebou slyšela kroky. Snažila jsem se je ignorovat. Najednou se přede mě postavili 4 chlápci a já zpanikařila. ,,To se podívejme slečinka v nesnázích." řekl ten na pravo a ostatní se zasmáli. ,,Nechte mě na pokoji!" odsekla jsem. ,,Nějaká drsná.." řekl druhý. Otočila jsem se a byla připravená k odchodu. Ale ten první mě chytil za ruku. ,,Nesahej na mě!" ,,Nebuď drzá." a vrazil mi facku. Svalila jsem se na zem. ,,Nechte mě jít!Prosím!" řekla jsem s brekem a zvedla se. ,,Slyšeli jste kluci. Chce, aby jsme jí nechali." zasmáli se. ,,Ale to máš dost blbý!" neodpověděla jsem. ,,Odpověz ty kurvo!" zařval na mě a dal mi zase facku. ,,Hej!!!! Nechte jí být!!" uslyšela jsem a dál se krčila v bolestech.Někdo mě zvedl a odnášel pryč.

Vzbudila jsem se a byla doma??? Jak jsem se jsem dostala?? Ve dveřích se objevila máma s jídlem v ruce. ,,Dobré ráno zlato." usmála se a podala mi jídlo. ,,Ahoj ,co se stalo?" všechno mě bolelo hlavně hlava. ,,Zmlátili tě nějací kluci." ,,Aha." ,,Naštěstí se ti nic extra nestalo." pak jsme si chvíli už jen povídaly a pak odešla. Nedivila jsem se. Na tohle mám smůlu.

Do pokoje vběhla máma s vyděšených výrazem. Podívala jsem se na ní a ona řekla : ,,Vstaň jedeme do nemocnice. Něco je s Vadimem." rychle jsem vylezla z postele a oblékla se. Vzala jsem si mobil a běžela k autu.

Poznámka autora : r.2017
(Opraveno)