So happy...[N.H.]✅

2.Escape

Věděla jsem že za mnou poběží. Věděla jsem to. A taky jsem měla pravdu...

 ,,Lásko,prosímtě počkej!" slyšela jsem za sebou,když jsem utíkala městem. Utíkala jsem. Od něho.Od všeho...Snažila jsem ho/to ignorovat ale nešlo to. Nejradši bych teď na místě zmizela a zapomněla na všechno.Na něho. Na svůj život.Nic by neexistovalo...

 Běžela jsem městem jak nejrychleji jsem uměla a před očima měla pouze jeho. Jeho modré,studánkové oči.Otřásla jsem se. Do očí se mi opět draly slzy,když jsem neustále slyšela za sebou jeho hlas. ,,No tak,prosím! Zastav,vyslechni mě!"
Proč...proč mi to děláš? Proč mi to děláš ještě horší než už to je? Nialle....

 Hned,když jsem se dostala do bezpečí svého studentského ,,bytu",máchnutím ruky jsem s velkým třeskem zabouchla dveře a přitiskla se na ně zády.Hlasitě jsem oddechovala ale přesto jsem uslyšela hlasitý dupot. Běh. Pár bot,který běží.Hlasitý dupot-muž.
Mohl to být vlastně kdokoliv. Na chodbách studentských kolejí pořád někdo běhá ale já věděla,že tohle ,,jen tak někdo" nebude.Srdce se mi rozbušilo ještě více,ikdyž jsem si myslela,že už to není možné.S třesoucími se rukami a posledními zbytky sil jsem sebrala z podlahy klíče a vrazila je do zámku. Jednou,podruhé jsem jimi otočila. 

 ,,Miláčku! Já...já..." hlas se mu zlomil. Plakal.Sesunula jsem se zády po dveřích dolů a vložila si hlavu do dlaní. Tentokrát jsem konečně nechala slzám volný průběh. ,,Já nevím co říct,prosímtě.....můžeš mě pustit dovnitř?"
,,Jdi odsud," šeptla jsem neslyšně. Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem nic.Jenom plakat.,,Lásko..." začal bouchat do dveří. Když řekl tohle,rozplakala jsem se ještě více. ,,Vypadni!" řekla jsem už hlasitěji. ,,Ale...." nenechala jsem ho domluvit. ,,Neslyšel si snad? Zmiz odsud!" řekla jsem,nebo spíše zavzlykala. Slzy ovládaly můj hlas a ten se mi několikrát zlomil.
Teď ví,že pláču. Ale co...má vědět,že tohle všechno je pouze kvůli němu!

Slyšela jsem jak si povzdechl,posadil se a zády se opřel o mé dveře. Cítila jsem to. ,,Já tady budu čekat. Je mi jedno jak dlouho,klidně týden. Dva. Měsíc. Nechám ti tolik času,kolik jen budeš potřebovat.Budu tady....pro Tebe".

 Dělilo nás od sebe pouze pár centimetrů...Cítila jsem ho. Jako by právě seděl vedle mě,držel mě za pas a šeptal mi do ucha. Zachvěla jsem se. Tak moc bych si přála aby to bylo pravda. Aby tohle všechno byl jenom sen. Zlý sen. Přála bych si,abych se ráno vzbudila a viděla vedle sebe sladce spícího Nialla.

I potom co mi udělal(vlastě neudělal) pořád vím že ho mám ráda. Sama teď nevím co dělat. Jsem jenom v šoku, to přejde... Nebo...mám ho nechat jít? Mám ho nechat jít ze svého života?

Poslední,co si pamatuju,byl jeho hlas. Nejkrásnější hlas na světě...
,,You'll never love yourself
 Half as much as I love you
 You'll never treat yourself right darlin
 But I want you to
 If I let you know
 I'm here for you
 Maybe you'll love yourself like I love you,
 Oh..."

 ....
Ztuha jsem otevřela své uplakané oči a vzpomínala,proč ležím u dveří. Zimou jsem se otřásla. Vstala jsem. Nohy se mi trochu klepaly ale ustála jsem to. Když jsem došla do koupelny,uviděla jsem jeden pár zarudlých očí,dvě černé tváře od rozmazané řasenky. V té chvíli se všechno vrátilo. Slzy,smutek,lítost,zlost..

 Rychle jsem se rozběhla ke dveřím,u kterých jsem před minutkou sama ležela. Nádech,výdech...nádech,výdech.Pomalu jsem se podívala přes kukátko ven,na chodbu. Byl tam.Spal. Byl zachumlaný pouze ve své mikině a vypadalo,že je mu zima.

 Když jsem se s dekou vrátila ke dveřím,dobrých pár minut mi trvalo než jsem je otevřela. Opatrně jsem ho přikryla dekou,kterou NÁM on sám koupil,aby NÁM nebyla zima, když NĚKDY na kolejích nefungovalo topení. Musela jsem se pousmát.Nad NAŠÍ dekou i nad tím,že je tak sladký,když spí. Ale v momentě se mi před očima přehrál...ten...zážitek. Vrátila jsem se do bytu a zavřela za sebou.

 Za ním...
Za životem...