So happy...[N.H.]✅

6.Memories...The end

Ťik,ťak
Ťik,ťak
Ťik,ťak...

Stála jsem v okně,dýchala ,,čerství" vzduch,vstřebávala sluneční vitamín D a koukala ven. Na slunce na obloze. Na lidi. Na ptáky vesele poletující vzduchem. Na nebe bez mráčků. Na děti,které si hrály...
Na jednu malou holčičku,která se houpala na houpačce. Pak najednou z ničeho nic slezla a rozběhla se k lavičce na které seděla (asi) její maminka. Přiběhla k ní a hodila se jí okolo krku. Maminka jí začal hladit po vláskách a něco jí šeptat. Vypadaly  obě tak šťastné. Musela jsem se usmát,bylo to tak krásné.

Ťik,ťak...

Společnost mi dělaly jenom tikající hodinky na mém zápěstí. Moje zelené hodinky. Dárek od Nialla. Podívala jsem se na ně. Za patnáct minut 3 hodiny odpoledne. Nevěděla jsem jestli se těšit nebo ne.

Celé dopoledne jsem konečně strávila jako člověk. Dala jsem si sprchu a podobné věci. Trochu jsem poklidila. Zkrátka jsem se připravovala. Připravovala na finále. Na to velké finále...

A teď jsem tam stála,koukala na tu holčičku.......
....napadlo mě,jaké by to bylo mít někdy taky takovou. S Niallem. Jak by otevřel dveře našeho domu,s naším psem v patách a zavolal svým zpěvavým hlasem na naší malou princeznu a ta by vyběhla z jejího pokojíčku,vrhla se na něho a on by jí celou schoval ve své velké náruči. Tak jak vždy schovává mě. A já bych mezitím v kuchni právě dodělávala večeři,když by společně ručičku v ruce přišli za mnou,Niall by mi vtiskl polibek na čelo na úvitanou a malá by mě objala kolem nohou.Usmála bych se,oplatila polibek a Alex bych pohladila po hlavičce levou rukou,na které by se mi zaleskl snubní prstínek.

Vydechla jsem,když jsem se vrátila zpět do reality a až jsem nadskočila leknutím,když to tikající ticho prolomil můj hlasitý výdech. V té chvíli jsem věděla,že to nemůžu udělat.

Holčička teď šla s maminkou zpátky k houpačce,na kterou se posadila a maminka jí začal houpat. Začala se smát,když létala čím dál výš a já nemohla od jejího bezstarostného obličejíčku odtrhnou zrak.

Taky jsem taková bývala? Malá holčička,která řeší největší problém,co obleče panence. Růžové nebo modré šatičky? Připadalo mi to tak dávno,jako bych byla stará stovky let.Jako bych se tohle období svého života nemohla vůbec vybavit.Přišlo mi to líto. Opravdu jsem měla až tak špatné dětství?

Asi ve třetí třídě se od nás taťka odstěhoval.Moc jsem to nechápala...
Bylo mi přeci jenom devět.Říkal že neodešel kvůli mně,nýbrž kvůli mé sestře(mé dvě sestry nejsou jeho dcery,já mám jiného otce než ony dvě) a dalším věcem.Ale pak jsem od mamky poslouchala,že odešel právě kvůli mně. Že prý chtěl mít ,,svůj klid". Je pravda,že můj taťka byl staršího data výroby,když jsem se narodila bylo mu 50 ale i tak,mi to přišlo zvláštní. Zkuste si představit,jak vám vlastní matka v devíti letech řekne,že váš otec doslova utekl OD VÁS.   

Ovšem,nerozvedli se. Asi jediná dobrá zpráva. A protože ještě předtím společně koupili zahrádku-potkávala jsem a vídala jsem se tam s tátou každé jaro a léto. Po zbytek roku,jsem ho navštěvovala u něho doma nebo jsem třeba spolu jezdili na výlety. Dalo se říct že vše bylo, i přes to všechno zalité sluncem. Až do jednoho osudného roku. Dodnes nevím co se stalo ale odcizila jsem se mu. Odcizila jsem se mu tak moc,že mě to šíleně bolelo. Jako by mi vyrval srdce za živa,zmačkal ho a zahodil. Nevím co jsem mu udělala. Neozýval se a když jsem se ozvala já,neodpovídal.Cítila jsem se hrozně,protože i přestože se odstěhoval stále to byl můj táta,se kterým jsem měla pouto. Navždy si budu pamatovat chvilky s ním,když mi bylo pět,já zpívala a tancovala před televizí a on mě natáčel na kameru,nebo když jsme měli svou soukromou diskotéku a on mě vozil po obývácím pokoji v kancelářeském křesle do rytmu hudby a u toho jsem měla na své maličké hlavičce jeho velké sluchátka,která mi vždycky padala. Navždy si budu pamatovat,jak mě chytal za kotníky a nosil mě vzhůru nohama,nebo jak jsme spolu jezdili na výlety na hory a zpívali po cestě a nazpátek ve vlaku spali.
A v té době,když se mnou přestal komunikovat,bylo mi na nic. Chyběl mi,chyběl mi tak moc a já nemohla dělat nic.Vůbec nic.Nebyl tady nikdo kdo by mi pomohl,kdo by vyplnil v mém srdci to prázdné místo. Byla jsem sama,tak strašně sama. Jako tělo bez duše.