So happy...[N.H.]✅

~Epilog~

Poznámka na začátek:

Epilog se odehrává po osmi letech od posledního dílu. :)

Předtím bylo Riall-19 a Niallovi-25 let. Tudíž teď po osmi letech jim je 27 a 33 let :)

+ malá Alex má 4 roky :)

Takže,po osmi letech :))

-----------------------------------------------------------

,,Miláčku,bež si do pokojíčku obléct ty červené šatičky,co jsi dostala na narozeniny.....A pozor na schodech,princezno!"

,,Ano maminko." slyšela jsem její tenký,vzdalující se hlásek a poté už jenom její tiché krůčky na schodišti,vedoucího do druhého patra našeho domu. ,,Maminko" povzdechla jsem si s úsměvem na rtech,naposledy jsem zkontrolovala večeři a vydala se nahoru,do ložnice.Procházela jsem kolem Alexina pokojíčku a viděla ji,jak si přes hlavičku obléká šaty,které jsem jí určila. Vstoupila jsem do jejího království a pomalu přešla k ní. ,,Chceš pomoct,zlatíčko?"

,,Ano prosím." zamumlala do látky,která jí zakrývala pusinku. Dřepla jsem si k ní,stáhla jí šatičky a zapla zip na zádíčkách. Poté jsem jí otočila čelem k sobě,dala jí malou pusinku na nos a usmála se na ni: ,,Moje malá princezna." Vždy při pohledu do těch jejich upřímných dětských očí jsem se zamyslela nad tím,jestli opravdu jsem na dítě ,,tak mladá" jak mi všichni dokola opakovali a stále opakují. Ovšem ani na vteřinu bych neměnila,protože když se podíváte do těch očí,o kterých víte,že vás milují nade vše a k tomu vám řeknou maminko.....tohle pochopí jenom matka. Nechápu jak někdo může říct,že jsem si zničila život. Jak proboha?! Protože mi bylo ,,jenom" 24,když se malá narodila?! Protože jsem přivedla na svět človíčka,kterého miluju a on mne?

...Protože jsem ho přivedla na svět s člověkem,kterého miluju a on mne? No a co,že jsem ještě studovala? Nakonec jsme to všichni společně zvládli,takže nevidím žádný důvod jak jsem si ,,údajně" zničila život.

,,Mamí!" vypískla Alex. ,,Ty mně vůbec neposloucháš." zamračila se na mně. ,,Co si říkala,sluníčko?" frnkla jsem jí po nose. ,,Že se těším,až příjde tatínek domů a uvidí jak mi ty šatičky sluší."  odpověděla mi  a zatočila se,přičemž jí vlála sukýnka a jí se to hrozně líbilo.Když vidím úsměv na té její malé tvářičce,jsem šťastná i já.  ,,Já taky." zašeptala jsem si spíše pro sebe,když jsem zpátky zvedla na nohy. Přeci jenom 2 měsíce,jsou 2 měsíce. ,,Chtěla bys mi vybrat taky nějaké šaty?" usmála jsem se na Alex a ta jenom vypískla radosti a už mě táhla za ručičku do ložnice.

,,Tyhle!" vystřelila svou ručičku k černým šatům s krátkými rukávky,poseté světle růžovými květy. ,,Opravdu?" Tyhle šaty už jsem měla spousty let a přesto byly stále krásné a dokonce mi padly. Prožila jsem v nich tolik nazapomenutelných událostí a okamžiků ale hlavně ten nejdůležitější. Měla jsem je na sobě,když jsem se s Alexiným tátou seznámila. ,,Bože,už jsem zase sentimentální," pomyslela jsem si.

,,Ano,tyhle si obleč mami a budeme obě jako princezny."

,,Né jenom JAKO,my jsme princezny,a to dokonce i bez šatů!" řekla jsem naoko naštvaně a malá se začal smát svým zvonivým hláskem. Prstýnky tmavě hnědých vlásků jí poskakovaly okolo tělíčka,když potřásala hlavičkou.

....

Mezitím co Alex ve své pokojíčku řešila velice závažnou věc a to,co obleče panence Barbie na večeři,já začala prostírat stůl. Když jsem položila třetí talíř na své místo,vzala jsem do ruky čtvrtý a podívala se na něho. Vzpomněla jsem si,jak jsme o doma vždy o Vánocích chystali jeden talíř pro případ,že by přišel potulný ,,pocestný" a já doufala,že přijde. Ovšem v podobě mého otce. ,,Přestaň s tím!" ozíval se můj mozek. Ještě jednou jsem na čvercový talíř pohlédla a nakonec ho s povzdechnutím předložila před čtvrtou židli. Pořád jsem věřila. Pořád jsem doufala. Přála jsem si to,přála jsem si aby poznal naší holčičku...Nikdy jsem nepřestala a nikdy nepřestanu.