Im survivor

Chapter 17

Úzká těsná chodba se zdála poměrně dlouhá. Pokud vzala v potaz, že musí přejít celou stanici Alfu, čekala jí dlouhá namáhavá cesta. Kolíbavým krokem se  rozešla. Vyhnula se visutému drátu, který se utrhl při příletu a pokračovala dál. Někdo by soudě jejího chodu mohl říct, že je opilá. Rozhodně tak vypadala. Celá bledá se motala, div nenarážela do stěn. Její hlavní práce, bylo soustředění, aby se udržela na nohách a neskončila rozplácnutá na studené zemi. Překročila odchlíplý plech. Při tomto pohybu více skrčila nohu, kterou se rozlila bolest. Za překážkou se musela zastavit: "No tak." Promnula si stehno a rozhoupala se do kroku. Konečně to vypadalo, že se blíží ke konci. Nepomyslela na to, kudy vyleze ven, ale spoléhala na Abby, že ví co dělá a kam je posílá. Poklop, kus tvrdého plechu, zakrýval výlez. Odtáhla ho a protáhla se skulinou ven. "Sakra," otočil se zděšeně Bellamy. "Nesakruj," opřela se o 'trosky' Archy. "Leno?" zašeptala Octavie mžourajíc ve tmě. "Snad jste si nemysleli, že tu zůstanu?" Sice byla šťastná, že se znovu shledala s otcem. Velice by si přála s ním strávit co nejvíc času, aby si vynahradili roky nazpět. Ale nemohla si nechat ujít takovou výpravu. "Teď," přestřihl drát Murphy a začal se drát ven za plot. Následoval ho Sterling a hned se hrnul Atom s Monroe. Octavie chvíli zaváhala, ale nakonec vylezla též. Bellamy Leně nabídl pomocnou ruku. Ta jí však odmítla. Není přeci malá holka, zvládne to sama i s určitým deficitem. Skrčila se a prolezla na druhou stranu. Tak to bylo jednodušší, než jsem čekala. Zhluboka se nadechla, jakoby vkročila do nového života. Dostavil se adrenalin a společně s ním i svoboda. Došlo jí, že by se klidně mohla jen tak sebrat a odejít. Nechat vše za sebou a opustit rodinu, přátelé a místo, které jí tak připomíná matku. Jenže. Neměla žádné věci, tudíž by moc dlouho nepřežila. Copak o to jídlo by si ulovila, jenže to by musela mít zbraň. A kde by přebývala? Těžko říct. A přeci jen neopouštěla otce kvůli svému dobrému pocitu, ale kvůli záchraně lidí, kterým nechtěl obětovat čas a členy gardy. Za to se za něj  zlobila. Vždyť i oni mají rodiče a vůbec, měli by je najít co nejdřív. Moment, od kdy o takových věcech vůbec rozhoduje?  "Pojďme," vytrhl hlas Lenu z přemýšlení. Uposlechla a rozešla se. Snažila se se společníky držet krok, ale zrovna dobře to nešlo. Potichu pěnila a vztekala se, když její noha zaostávala. Šíleně jí to zpomalovalo. "Klid," popošel Bellamy o pár kroků zpět, nejspíš slyšel její žbrblání, "před chvílí ses teprve probrala. Nemůžeš po svém těle hned chtít, aby fungovalo tak jak má." Podepřel jí brunet s lehce zvlněnými vlasy. "Už je to den. Bolí to jak čert, Jakoby mi měla za chvíli upadnout nebo co," zavrčela. "No právě, je to den. Jenom den co jsi vzhůru. Bude to v pořádku, jen tomu dej čas. Slibuju." Jeho tmavě hnědé čisté oči jí pohlédli do duše a zklidnily načuřenost. "Bellamy?" povolila svalstvo na obličeji. Pozvedl obočí a nepatrně se usmál. Nejspíš ani nechtěl aby si té grimasy všimla, ale jeho dolíčky v tvářích nemohl zamaskovat. Nedokázala se mu podívat do očí, neboť od těch drobných jamek a krásných rtů nemohla spustit zrak. Chtěla se mu svěřit. Ráda by mu řekla, že byla poslední dobou nesvá, a že neví proč. Pověděla by mu, že má strach a že chce zjistit pravdu o sobě samé. Možná by mu i poděkovala, za to, co pro ní poslední dobou dělal. "Zvládnu to sama," vypadlo z ní. Rychle trhla hlavou a vydala se sama na svou pěst vstříc lesu, neboť zbytek skupiny už mizel mezi stromy. Zase jsem ho odehnala.

"Mohli bychom přenocovat v tom bunkru, ne?" prohodila Monroe, když už byla takov'á tma, že si sotva viděli na špičky u bot. Bunkr. Malé místo pod zemí, které Leně a Murphymu zachránilo život před toxickou mlhou. Kam se vůbec poděla? "Hm," zamručela Lena. Vůbec se jí nelíbilo, že se takhle početná skupina bude pohybovat poblíž Dhariuse. Měla strach o něj a zároveň i o své společníky. Přeci jen, neříkal náhodou, že o kousek vedle je vesnice jejich kmene? Možná by se jim měla svěřit, že o té vesnici ví. Zatím však neví, co si o Sterlingovi a Monroe myslet. A aby toho nebylo málo, nevěděla, jestli může věřit zbytku. Raději tedy mlčela. Nijak nevnímala o čem si povídají. Jediné co cítila, byla únava. Po hodinové chůzi se proto zastavila. Nemohlo to být k úkrytu daleko, ale věděla, že kdyby si teď neodpočala, zabořila by nos do navlhlé hlíny. "Musíme jít dál, nejsme dost daleko. Riskovali bychom, že nás najdou," otočil se na ní Sterling. "Zmlkni," štěkla po něm. "Jestli nás chytí, bude to tvoje vina," ukázal si na ní a s mrmláním pod vousy se posadil do mechu. "Nic se neděje. Pokud potřebuješ odpočinek, počkáme," usmála se na ní Octavie. Lena cítila, jak se jí klíží víčka. Rozbolavělé tělo, zarudlé oči, které podtrhávaly tmavé kruhy z únavy a kručení v břiše. Od chleba, který snědla někdy dopoledne, nic nesnědla. A tak se její žaludek ohlašoval, vcelku pravidelně. Sesunula se podél kmene a přivřela oči. Ticho lesa jí umožnilo se zasnít.

*Uviděla les v denním světle. Stromy shodily staré jehlice a obklopily se novými. Obdivovala každou větvičku. Tak ráda by sebou měla papír a tužku či uhel. Kráčela měkkým mechem, který lehce čvachtal, neboť nasál vodu po dešti. Zeširoka se usmívala. Ten zpěv ptáků najednou utichl. Někdo je vyplašil, nějaká dívka. "Leno? Leno." *

"Celá hoří," konstatovala Octavie sklánějíc se nad kamarádkou. "Leno, jak ti je?" přiložila svou dlaň na její čelo. "Fajn," otevřela oči, které byly okamžitě zachvácené lesní tmou. Ani trochu to kolem ní nevypadalo jako ve snu. FAJN. Fajn jí tedy rozhodně nebylo. Nejraději by zase opustila realitu a upadla do říše v její hlavě. Pokusila se zvednout. Marně. Okamžitě zase seděla. "Zatracená noha," kroutila nad neschopností hlavou. "Uhni," odstrčil Octavii Murphy. "Co děláš?" ulekla se Lena, když jí chytla pod zády a koleny. "Co myslíš? Dlužím ti to, a už chci mít ten dluh splacenej. To abys neotravovala," ušklíbl se a zvedl jí ze země. "Tak si to splať jindy, já to zvládnu," pokusila se vymanit z jeho náruče. "Nenalhávej si to. Všichni vidíme jak se trápíš." Nakonec svolila Pozorovala jeho kamennou tvář. Nesl jí, jakoby byla pírko, naprosto bez námahy. Každý jeho rys se jí ztrácel ve tmě, přesto věděla jak vypadá. Dopodrobna. Koukal jen před sebe. Nedával nic znát, jako vždy. Uzavřen sám do sebe. Semkla víčka a aniž by to čekala, usnula. Někdy během snu potichu bolestně vzdychla. "Musíme přidat, něco se s ní děje. Neměla chodit," chytala se Octavie za hlavu. Bratr jí objal okolo ramen a všichni přidali do kroku.

"Polož jí na postel," uslyšela na půl ucha, když se probudila. Ve zlomku vteřiny cítila měkkou matraci a studené povlečení. "Vodu," poroučela Octavie. Na čele Leny přistál mokrý kus látky. Ulekla se, když spatřila zašitou ránu na stehně kamarádky, která přicházela k sobě. Odhodila její kalhoty na křeslo a polila jizvu vodou z čutory. "Musíme jí to zdezinfikovat." Murphy věděl ke hledat. Natáhl se k poličce a vytáhl malou lékárničku. Jen co se štiplavá voda dotkla nohy, vykřikla. "Klid," utěšovala ji kamarádka. "Bellamy, podala mu vatový tamponek a sama Lenu chytla za ruku. "Jak jí to mohlo zhnisat, když podstoupila zákrok?" nechápal Murphy a pohlédl na vystrašenou dívku. Ležíc na posteli na něj upírala oči plné slz. Nutně potřebovala skenovat jedno místo, jinak by se rozkřičela, tak moc to bolelo, když se Octavie a Bellamy pokoušeli odstranit hnis. V dlaních svírala prostěradlo a nespouštěla z chlapce oči. Murphy. Naznačila rty. Nevěděla jestli ji neslyšel, jestli mu vadil pohled, nebo jestli nad ním zavládla sobeckost, když se otočil zády.

--------------------------------

Jsem zpět po opravdu dlouhé době. V první řadě se chci omluvit, že jsem tak dlouho nic nepřidala, ale nejen, že nebyl moc čas, ale taky mi docházely nápady. Teď jsem jich pár pobrala, takže snad se ozvu v blízké době. Jinak bych byla moc ráda, kdyby jste vyjádřili co si o tomhle příběhu myslíte.

See ya...

                               Vaše Tessie♥