Im survivor

Chapter 15

"To není možný!" Po výbuchu padala do temnoty. "Tati!" Zavřískala a sesypala se na zem. Pustila se do usedavého pláče. Ztratila posledního člena rodiny. Otce, kterému nestihla říct, že ho má vlastně ráda a že mu nechce zazlívat co se stalo. Její křik vzbudil v tvářích vězňů překvapení. Sice viděli žhavý předmět řítící se dolů. A uvědomovali si, že to je nejspíš konec obyvatelů Archy, ale nikoho se to nedotklo tak, jako Leny. "To nemohla být Archa. Tohle bylo menší. Leno klid," snažila se ukonejšit Octavie svou kamarádku. Ta však odmítala veškerá vlídná slova a teorie. Byla přesvědčená o ztrátě. Zvedla se, odstrčila ji a sešla po žebříku dolu. Vlezla do modulu a vyšplhala do poschodí. Na stole leželo to, co nesnášela, ale zároveň obdivovala. Zbraň kterou ji Bellamy ponechal. Čapla ji a strčila za pás. Vyběhla ven a odhodlaně doběhla k bráně. Nevyhla se pohledům, které buď byli soucitné, nebo nechápavé. "Otevřte bránu!" Rozkázala. Chlapci na hlídce dělali, že ji neslyší a dál pozorovali les. "Hned!" Snažila se na sebe zoufale upozornit. Rozhodla se jednat neopatrně. Vytáhla zbraň. Namířila s ní na horu a při zmáčknutí spouště zavřela oči. "Okamžitě mě pustťe!" Okolo ní se shromáždilo ještě víc lidí. "Co se děje?!" vmáčkl se do popředí Bellamy. Hned za ním doběhla Octavie. Leně se roztřásla ruka. Pustila zbraň na zem a vzápětí letěla za ní. Musím být silná. Promlouvala k sobě. Snažila se se zvednout. "Leno!" Vykřikla její kamarádka. "Rozejděte se!" Rozkázal Bellamy. Lena přiložila hlavu více k půdě.  Zírala na přibližující se nohy, které se čím dál tím víc rozmazávaly. Její tváře se dotkly ruce, které cítila poslední dobou poněkud často. "Musím je najít," přivřela oči aby neviděl její strach. Před ním si chtěla zachovat nějakou sílu. On ji nesměl vidět slabou. "Otevři oči," vybídl ji. Zakroutila hlavou. Podebral ji po koleny a hlavou a pomalu ji zvedl. "Nejsem slabá," zašeptala. "Vím, že nejsi. Poslouchej mě. Nemusíš nic říkat, jen nastraž uši. Nebyla to Archa. Nemohla být. Věř mi," jeho mužný hlas nabral jemnosti, "prosím." 

Dlouho ležela se zavřenýma očima. bála se co spatří, když je otevře. Možná i na chvíli usnula. Nakonec přeci jen víčka pomalu rozlepila. Zírala na strop, jako to dělávala na Arše. Jen koukala a nic neříkala, ani se nehla. Zpomaleně dýchala a snažila se uklidnit. Nebyla to Archa. Nemohla být. Nebyla to Archa. Nebyla. To. Archa. Pokládala si otázky, na které nemohla znát odpověď a vzápětí si to vyčítala. "Nechceš už něco říct?" vybídl ji stejný hlas, jako ji konejšil. "Co mám říct? To, že se poslední dobou sesypávám až moc často? Že mě pobyt na Zemi zkrátka poznamenal? Mám snad mluvit o tom, že mám obavy. Neumím vyjadřovat svoje pocity slovy. Možná tak obrazy, možná dotyky, co já vím." Dívala se stále na jedno místo a monotoně odpověděla. "Právě si své pocity vyjádřila slovy, nemyslíš?" Znervozňoval ji pocit, že mu nevidí do obličeje, že neví v jaké části místnosti se nachází a tak se přinutila pohnout hlavou. Seděl opřený o zeď. Hnědé vlasy, které se sem tam zavlnily, mu padaly do čela. O jeho svalnaté rameno opírala hlavu Octavie, která poklidně podřimovala. "Ne, nemyslím," odpověděla stroze. Čekala na další frázi, ale ta nepřicházela. Místo toho se jí do uší zařezávalo ticho. Ticho. Spustila nohy z křesla a posadila se. "Jak je na tom Jasper? Myslím s tou bombou." promnula si oči. "Docela dobře," promluvil se zavřenýma očima. "Teď chceš spát?" pozvedla obočí. "Je noc. Příroda spí a já chci taky." Zamručel. "Příroda možná, ale Zemšťani ne. Dříve či později zaútočí," zvedla se. "Odpočiň si. Seš pod nátlakem," pootevřel pravé oko. Neposlouchala a vylezla nahoru. "Ahoj," pozdravil ji unavený Jasper. "Co vyvádíš?" posadila se na vedlejší židli. "Splétám dráty. Zpřetrhaly se při příletu a já je budu potřebovat," zívl. "Aha."  Pozorovala jeho poškrábané ruce, jak si pohrávají s barevnými drátky a tvoří jakousi motaninu. Oči se jí klížili a než se nadála, a opravdu netušila jak se jí to povedlo, ponořila se do snu.