Rangers apprentice- Hraničářské povídky

Gilan-střípky

Byl jarní slunečný den a Gilan si užíval na terase své chatky. Popíjel kávu. Sluneční paprsky ho uspávaly a tak po chvíli upadl do říše snů.

Najednou se i přes jeho hraničářskou mysl dostal i byť nepatrný zvuk. Obličej
měl schovaný pod kapucí, nepatrně nadzvedl oční víčka. Nikoho neviděl, ale slyšel kroky. Někdo se snažil chodit potichu, ale tím více hluku nadělal. Gilan se nepatrně ušklíbl. Podle kroku neznámého usoudil, že je to někdo při těle. Dotyčný se přiblížil, a tak Gilan
zaslechl funění, které se ten někdo pokoušel tišit. Už byl skoro někdo u něj.
Zaslechl, jak těžká věc prořízla vzduch, když byla zvedána nahoru.

Teď ,a nebo nikdy, řekl si v duchu, vyskočil na nohy a kotrmelcem odskočil
dál od nepřítele. Zvedl hlavu a ke svému zděšení spatřil protivníka.
Byl to velký muž. Nebyl tlustý jak si nejdřív myslel. Byl obrovský, měl
něco přes dva metry a v ruce držel kyj, který právě narazil na židli,
kde ještě před chvíli seděl. Židle náraz nepřežila roztříštila se na
všechny strany.

Gilana zamrazilo, měl jen vrhací a saxonský nůž proti obrovi s kyjem. V duchu se loučil s Jenny. Pak mu v hlavě zazněl Haltův hlas, který říkal: "Když věříš, že prohraješ, prohraješ." V tu chvíli se rozhodl: "Budu bojovat, a když zemřu, tak se ctí, jako hraničář."

Zvedl se ze země a rozběhl se proti obru. Ten však zmizel jak pára nad hrncem.
Gilan se zastavil . Měl strach takový jako nikdy, ruce se mu potily až z nich vyklouzávaly nože. Rozhlížel se kolem sebe, ale nic neviděl.

Náhle za sebou uslyšel pohyb, tak se rychle otočil.

Za ním stála Jenny. Sáhla mu na čelo: "Máš teplotu."

"Ne, nemám," jeho hlas mu zněl cize, vzdáleně. Opožděně mu došlo, že tu Jenny
být nemůže. Je daleko ve svém hostinci. Byl zmatený, začal od té osoby
couvat pryč. Najednou to nebyla Jenny, ale vysoký postarší muž. Asi
se smál. Slyšel jen zajíkavý smích, nebo si to alespoň myslel. Chtěl
pryč, ale nohy se mu zamotaly a on spadl. Hlava se mu točila, začínal
vidět rozmazaně. Postava k němu přikročila a rukama ho chytla za krk.
Gilan se snažil postavu ze sebe shodit, ale síla z něho vyprchávala
stejně rychle jako kyslík.

...................

"Abelarde, už se těším až Gilovi řeknu, že s Willem a Horácem odjíždíme, a on pak
za mě sepíše tu spoustu hlášení," škodolibě se usmál Halt. I když se to
za úsměv moc považovat nedalo, jelikož to vypadalo jako vlčí škleb.

Kůň se k němu otočil hlavou a Halt z toho poznal, co mu chtěl říct. Přeložit se to dalo takto: "Proto jsi zanedbával svoje hlášení, abys to Gilanovi udělal těžší."

"Přesně tak," spokojeně prohlásil.

Abelard najednou zaslech úzkostné zařehtání . Aniž by čekal na Haltův pokyn, rozběhl se
tryskem. Halt to nečekal a nebezpečně se zakymácel. Když v sedle
získal rovnováhu, Abelarda zastavil: "Nepotřebujeme, abychom byli spatřeni dřív, než chceme my."

Jeli potichu a za chvíli byli u paloučku, na kterém stála Gilanova hraničářská chata.

Haltovi zatrnulo. Gilan ležel na zemi a nad ním se skláněl postarší muž. Nevypadal
nebezpečně, ale skutečnost, že Gilan ležel bezmocně na zemi, Halta vylekala. V
neskutečné hraničářské rychlosti vytáhl z toulce šíp, založil ho do tětivy a dal pokyn svému koni nohou. Ten poslušně vyrazil na palouček k neznámému člověku.

Neznámý se otočil za zvukem kopyt a vystrašeně vstal. Každý by se vylekal,
kdyby spatřil muže se skrytým obličejem a dlouhým lukem v ruce. Halt zastavil
těsně před mužem. Měl hrozný strach, že Gilan je mrtvý, ale k jeho štěstí se i byť nepatrně
pohnul. Hrudník se mu trhaně zvedal a klesal. Oddechl si a seskočil z koně.

"Cos mu provedl?!" zahřímal.

Haltův přísný hlasitý hlas muže vystrašil ještě víc. Trhnutím se narovnal: "Pomáhal jsem mu, a byl bych radši kdybyste mě nechal dělat mou práci," řekl uraženým a vyděšeným hlasem .