Poplach na letním táboře

3. kapitola- Tábor

Slyšela jsem hlasy a poté otevření dveří. Zrovna jsem spala ve své měkounké postýlce.

‚‚Mony, stáváme.”

Vůbec se mi nechtělo. Najednou jsem si zpomněla na tábor.
Kristepane, ten tábor! Okamžitě jsem vyletěla z postele a rychle se oblékla.
Seběhla jsem dolů a vzala jsem pár rohlíku na cestu.

Tereza a Eliška na mě čekaly u haly i s Terčiným otcem.

‚‚Že ty jsi zaspala?”
‚‚Dá se to tak říct.’’
‚‚Tak už pojďte, nasedněte do auta, já vás tam odvezu.” Zvolal Terčin táta.

Postupně jsme se namačkali do auta a vyrazili jsme.
Cestou jsme se bavili, jaké to tam asi bude.
Když jsme dojeli na místo, nic z toho neodpovídalo našim představám.

Chatky byly uspořádané do obrovského kruhu. Bylo na nich vidět, že se co nevidět zbortí.
Uprostřed stálo ohniště.

Eliška se ohlédla.
‚‚Hele, co to k nám jde za týpka?”
I my jsme se ohlédli.
Byl to muž, asi čtyřicetiletý. Měl zelený klobouk, kalhoty, hnědé boty a maskáčovou bundu.
‚‚Zdavím, jsem vedoucí tohoto tábora. Vy jste určitě ty dívky z Nepodkov. Mám tu pro vás přichystanou chatku číslo 4, jo a budete mít novou spolubydlící. Nějaké dotazy?”

Vydechla jsem. Bylo na něm vidět, že je roztržitý a nemá čas na nějaké hloupé dotazy.
Pohlédla jsem na Elišku. I ona si to myslela. Podívali jsme se na Terezu. No ovšem, ta aby neměla nějaké hloupé připomínky.

Kupodivu mlčela.
‚‚Dobře, tak já půjdu. Přeji vám příjemný pobyt.”
Hned jak odešel vydali jsme se prozkoumat naši chatku.
‚‚Ten vedoucí je tak nechutná existence.”
Otočila jsem se na Terezu. Měla rozzuřený výraz.
‚‚Jak to takhle můžeš říct!”
‚‚Tak se na něj pořádně podívej. Vypadá jak gorila, chodí jak lenochod a s tím jeho oblečením dělá módě ostudu.”
‚‚To snad nemyslíš vážně, každý nemůže být tak dokonalý jako ty.”
Dívala se na mě jak kdyby mi chtěla vyškubat vlasy.
Naštěstí se do toho vložila Eliška.
‚‚Prosím nehádejte se. Už jsme u chatky.”
Měla pravdu. Otevřeli jsme chatku. Závan zatuchliny nás pohltil a uviděli jsme dívku , která měla hnědě, dlouhé vlasy, hnědé oči a brýle.
‚‚Ahoj já jsem Helena Jahodová. A vy jste.....’’
Postupně jsme se představili.
‚‚Nevadilo by vám kdyby jste se mnou zašli do chatky číslo pět?”
‚‚A pročpak?”
‚‚Víte, v té chatce je má kamarádka Veronika. Vedoucí nám slíbil, že budeme na chatce spolu, ale když jsme sem přijeli a řekli mu to, on se na nás utrhl, co si to vymýšlíme a dal nás každou zvlášť.”
‚‚Vidíš, říkala jsem ti, že je to nechutná existence.”
Ignorovala jsem Tereziny narážky a úplně jsem soucítila s tou nebohou dívkou.
‚‚Tak teda pojďme!”
‚‚Vážně?”
‚‚No jasně.”
Vyšli jsme z chatky a zamířili do šestky.
Zaťukali jsme a ozvalo se‚‚Dále”
Vešli jsme dovnitř a strnuli jsme.

‚‚Ale to jsou, to jsou........., ”začala jsem a Tereza to za mě dořekla.