Dorian x Chaol

4

Chaol se po dlouhé době probouzel sám a ve své komnatě. Včera Doriana rozzlobil a věděl to. Přísahal by všem bohům, které znal, že pokud by ten den potkal Rolanda, poslal by ho rovnou do Hellasovy říše.
Za všechno mohl Roland, za to, že Dorian měl mizernou náladu, i za to, že Chaol spal tu noc sám.
Dorian toho naspal málo. Byl naštvaný na celý svět, na Rolanda a Chaola na otce, ne cokoli jen mohl. A to ho čekal den po Rolandově boku. Nechtěl, ale musel. Zvedl se a chystal se převléknout, když uslyšel zaklepání. Bylo mnoho lidí s mnoha důvody k tomu, aby navštívili soukromé komnaty Korunního prince. Z celého srdve doufal, že za dveřmi najde Chaola, ale stejným dílem si přál aby tam jeho milenec nebyl.
,,Můžete dovnitř," zavolal ke dveřím a vklouzl do šatníku. Nikdo se neozval, jen tiché kroky se každou chvíli přibližovaly. Dorian se do půl pasu svlečený zastavil a čekal. I přes připravenost ho bratranec překvapil. Chytil ho za zápěstí a pritiskl ke zdi.
,,Rolande co to děláš?!" Dorian se snažil neznít nervózně nebo ustrašeně. Přece jediný muž, kterému by něco podobného prošlo byl Chaol.
,,No tak, bratránku nebuď suchar!" Roland se perverzně usmál a natiskl se na Dorianův odhalený hrudník.
,,Tím chceš říct co?" vyštěkl Dorian podrážděně.
,,Jen to, že pokud budeš spolupracovat bude to pro oba lepší," znovu ten úsměv. Roland se naklonil k princově krku a několikrát ho políbil.
Dorian chtěl křičet o pomoc, ale jak by tohle vysvětlil? Roland to nemohl myslet vážně. Nemohl, ale zjevně myslel. Všechno co si představil, že se tu noc mohlo stát mezi Rolandem a Chaolem se teď plnilo u něj, jen s tím rozdílem, že on nechtěl.
Roland byl dobrý se ženami, to znamenalo bohaté zkušenosti, jakými se mohl 'pyšnit' i Dorain, ale teď by zlatovlasému bratranci nejraději utrhl hlavu.
,,Rolande přestaň!" poručil korunní princ.
,,Nelíbí se ti to? A od někoho jiného by sis říct dal? Co takový kapitán stráží?" posmíval se Roland, nemohl a ani nevěděl o Dorianovi s Chaolem, ale rád hrál hry, a tak mohl vypíchnout kohokoli z hradu, aniž věděl co dělá. Jen provokoval, nic víc nic míň.
Dorian se snažil zachpvat klid, jen to ho mohlo zachránit. Pokusil se Rolanda odstrčit, což mu napoprvé nevyšlo ale vyvedl ho z rovnováhy a na podruhé už byl volný.
,,Bratranče, mohl bys mě nechat se převléknout? A pokud jde o to o co se pokoušíš nikdy bych neřekl, že budeš ženy postrádat tak moc, až to zkusíš na muže." s těmi slovy vystrčil Rolanda ze dveří a zamčel za ním.
Když převlečený Dorian vyšel zpět do svých komnat, Roland ho čekal. Když Doriana uviděl vstal a vyšel mu naproti.
Za límec k sobě korunního prince přitáhl a spojil jejich rty v polibku.
Dorian ztuhnul, tohle bylo špatně. Hodně špatně.

Chaol se tomu snažil vyhnout, ale musel jít za Dorianem, kvůli práci samozřejmě. Jak už zjistil Dorian se zdržel ve své věži. Bylo zvykem klepat, ale Chaol ho přešel. To neměl dělat. Když nahlédl do místnosti, viděl Doriana a... Rolanda jak se líbají. Svět se zastavil. Cokoli čekal, že mohlo Doriana zdržet, by teď uvítal. Přál si, aby zaklepal a Dorian ho poslal pryč jen, aby přišel o tenhle pohled.

Dorian zaslechl, jak se otevírají dveře, na chvíli přišel k rozumu a začal by se bránit kdyby ve dveřích neviděl Chaola. Svět zmarznul ve chvíli, kdy v Chaolových očích zahlédl tu nepopsatelnou směs emocí. Než se stihl vzpamatovat Chaol se otočil a zavřel za sebou.

Chaol tomu nemohl uvěřit. Jak? Neměl to vidět. Z celého srdce si přál, aby to neviděl, ale jen v případě, že mu ze srdce zbylo víc než miliardy střepů. Vykročil chodbou, bez jakéhokoli cíle. Jen pryč. Pryč od prince, pryč od Rolanda a hlavně co nejdál od místa, kde zůstaly všechny střepy.
Nevěděl zda má křičet nebo plakat. Obojí mu přišlo moc nápadné, a tak se obrnil vůči čemukoli co se mohlo stát. Soustředí se na práci a nic jiného.

Když se Roland odtáhl na rtech mu hrál výsmešný úsměv.
,,Nevím jak tohle vysvětlíš bratránku. Nicméně dnes budu ve městě, nemusíš se mnou pokud nechceš." prohlásil a odcházel.
,,Už na něco přijdu." ujistil ho Dorian.

Ten den už Chaola neviděl a bohudík ani Roland se už neukázal. Dorian nevěděl kam jít, zamířil tedy do psince.

Už týden. Týden s Dorianem nepromluvil. Přesto vždycky když zavřel oči, viděl ho s Rolandem. Bylo pozdě večer, ale Chaol nemohl spát. Zítra už za princen musel a tp ze dvou důvodů. Za prvé odjížděl Roland a zadruhé musel s Dorianem probrat několik věcí ohledně práce.

Dorian zíral do stropu. Týden ho užíralo svědomí. Zítra Roland odjede. Bude klid, ale Chaol ho už nejspíš nenáviděl. Proč taky ne? Na jeho místě by se Dorian nenáviděl taky. V očích ho pálili slzy když si vzpomněl jak Chaola osočoval. Na konec on sám byl ten, co to zkazil.

Ráno ho viděl, kapitán stráží přidělil Rolandovi pár lidí na ochranu a dohlížel na jeho odjezd. Chaol vypadal trochu unaveně, ale stál z příma a hleděl si své práce Dorianovým směrem ani nepohlédl. Když Roland konečně odjel zamířil Dorian do svých komnat, nemohl se dívat na chladnou verzi svého milence. 

Chaol zastavil kousek od princovi věže, připravoval se, věděl že bide těžké hledet si pouze práce, ale musel za vsech okolností. On a Dorian už byli minulost, za kterou princ vytvořil tlustou čáru (jménem Roland). Tentokrát zaklepal. Dorian zamručel něco co mohlo být dále stejným dílem jako padej. Se splašeně bijícím srdcem vkročil do Dorianových komnat.
,,Pane, přišel jsem..." začal.
,,Chaole?!" Přerušil ho princ a zamířil přímo k němu.
Ne. Nenechá se rozhodit, jen práce. Přesně jak to vymyslel tak se choval. A za chvíli už naprosto chladný opustil Dorianovu věž.

Dorian tomu zprvu nemohl uvěřit. Když Chaol začal o práci pochopil. Chaol byl jako vyměněný. Neusmíval se, celou dobu se choval neuvěřitelně formálně. Dorian cítil, že o něj přišel.

Ten večer Chaol jako už poslední týden zíral do stropu. Přemýšlel. Dorian vypadal... Šťastně? Překvapeně? Když ho viděl. Pak se přizpůsobil. Formální a chladný. Tak se rozloučili. Zavrtěl hlavou.

Dorian seděl na posteli. Chaol mu dal jasně najevo jak to bere. Jenže tak to nemohlo skončit. Prostě to nebylo správně.
Rozběhl se chodbami, přesně věděl kam, jen nevěděl co tam. Se splašeně bušícím srdcem zaklepal.
,,Dále,"ozvalo se zpoza dveří.

Chaol by čekal kohokoli, jen prince ne. Okamžitě byl venku z postele.
,,Pane?" zeptal se zmateně.
,,Neříkej mi tak..." zašeptal korunní princ a zavřel za sebou. Přišel blíž. A pohladil kapitána po tváři.
,,Jak vám tedy mám říkat?" zaptal se Chaol, byl zmatený a bylo to vidět.
,,Mým jménem," princ se smutně usmál.
,,To se nesluší." protestoval. Dorian přišel ještě blíž.
,,A co na tom?" zeptal se pro změnu Dorian.
,,Neměl byste to dělat." řekl kapitán a odtáhl se.
,,Chaole prosím..." Dorian se po něm natáhl, ale Chaol uhnul.
,,Chápu, ale prosím vyslechni mě, když nic tal alespoň to." pokračoval.
Chaol nevěděl co dělat. Moc si přál Doriana obejmout, na druhou stranu mu chtěl jednu vrazit za Rolanda.
,,Nechápete pane, ani trochu, ale prosím. Cokoli poručíte." řekl Chaol odevzdaně a pokynul Dorianovi aby si sednul.
,,Víš jak to bylo s Rolandem?" zeptal se.
Chaol mlčel.
,,Já nechtěl, vážně ne..." Dorian na něj prosebně pohlédl.
,,Tak proč... Proč jste tam byli?" zeptal se Chaol, už to nevydržel.
,,Protože Roland..." Dorian mu popravdě pověděl všechno, tak jak to bylo. Chaol tiše naslouchal. Byl hlupák. Velký hlupák. Dorian našel všechny střepy a znovu z nich poskládal Chaolovo srdce. A teď mu nabízel svoje výměnou za jeho.
Chaol přišel blíž, Dorian čekal kde co, ale polibek ne. Chaol ho něžně políbil.
Tu noc zůstal korunní princ Adarlanu u Chaola.
,,Miluju tě." zašeptal Dorian a vtiskl Chaolovi polibek do vlasů.
,,To já tebe." usmál se a přituli se k Dorianovi.