Falešný manžel ✔️

25. kapitola

Aaron

Došel jsem na začátek běžecké trasy a pořádně si protáhl lopatky. Spal jsem pouhé dvě hodiny natisknutý na Lexiina záda, a když jsem se pak probudil, udělal jsem trik s ubrusem, který jsem se naučil od Rosse Gellera z Přátel.

,,Nejdřív ji obejmeš a pak se odvalíš."

To se mi povedlo možná až příliš snadno, ovšem ruka mi zůstala pod jejím krkem až do rána, kdy jsem se rozhodl kolem sedmé zvednout a jít si zaběhat.

Na chvíli jsem zavřel oči a nadechl se osvěžujícího vzduchu, který ještě nebyl tak zamořený, a to přesto, že městské šílenství bylo před osmou hodinou ranní už v plném proudu. Každou druhou vteřinu se ozývalo naštvané zatroubení, štěkot psů a vulgární výlevy kolemjdoucích lidí.

Nasadil jsem pomalejší tempo, protože zem byla po dnešní deštivé noci navlhlá. Dokázal jsem se smířit se skutečností, že budu mít pěkně zadělané boty, ale nehodlal jsem se znovu natáhnout.

Jak jsem běžel do stále větší hloubky, už ten povrch nebyl tak zlý, jelikož tu bylo víc stromů, přes které uniklo podstatně menší množství dešťové vody. Bylo to ale vlastně příjemné. Vůně deště byla po ránu na probuzení ještě lepší než samotný běh. Nemluvě o tom, že myšlenky mi v noci nedaly spát. Pořád jsem měl pocit, že jsem v takovém tom polospánku a že nemůžu pořádně zabrat. Nejspíš mi jen vrtalo hlavou, jak jsme si s Lexie před spaním povídali. Nepřekvapilo mě, že nemá problém se mi svěřit, spíš mě překvapilo, že jsem s tím měl problém já! To totiž vůbec nebyl můj styl. Nikdy jsem nebyl typ člověka, který by se komukoliv svěřoval. Ani jako malý, když mi na škole nešla španělština a učitel mi nasadil do hlavy brouka, že tímhle tempem ze mě nikdy nic nebude, stejně jsem nešel za mámou, abych jí řekl, že mě to děsí. Zkrátka jsem na tyhle věci nebyl. Dokázal jsem lidi vyslechnout, dokázal jsem leckomu poradit, ale nikdy jsem to nevyžadoval po ostatních.

**

O hodinu později jsem se naprosto uřícený přihnal do kavárny, abych nám koupil něco k snídani. Nedělalo mi problém rychle si vybrat, horší to ovšem bylo s tou děsnou frontou, která vypadala, že vydrží až do oběda.

Tohle vážně nemá cenu! zanadával jsem v duchu a protlačil se mezi lidmi, abych se dostal zpátky na vzduch. A v tu chvíli mě poctil svou božskou společností Josh, který za sebou táhl mou blonďatou sousedku. Představa, že se na něj třeba jen podívám, mi rozproudila krev v žilách, takže se mi ulevilo, když spolu ti dva zapadli do nějakého krámu se šperky.

Nerad to přiznávám, protože jsem se Lexie neustále snažil nasměrovat jinam, ale vždycky se mi jí zželelo, když jsem chlapa, kterého patrně pořád milovala, viděl s jinou ženskou.

A jak jsem si tak sám pro sebe vrtěl hlavou, dostal jsem zčistajasna bezvadný nápad. No, bezvadný... On vám bude připadat spíš ujetý, ale to by vás už nemělo překvapit, že?

Vyndal jsem z kapsy od běžeckých kalhot telefon, a když jsem vstupoval do onoho obchodu, díval jsem se na displej. Nemohl jsem riskovat, že bych s Joshem navázal oční kontakt. Chtěl jsem předstírat, že nemám potuchy o jeho přítomnosti.

Někde zleva jsem uslyšel povědomý hlas jeho přítelkyně, a tak jsem se natočil opačným směrem, když mě v tu chvíli oslovila prodavačka.

,,Mohu vám poradit, pane?"

Vzhlédl jsem a věnoval jí úsměv. Pak jsem velmi nahlas řekl: ,,Ale ovšem! Rád bych se podíval na nějaké zásnubní prsteny."

Neuniklo mi, že se Josh se svou přítelkyní přestal bavit. Musel mě zaznamenat. Ještě aby ne, když jsem křičel jako mentál.

,,Jistě. Následujte mě, prosím," řekla prodavačka a dovedla mě k pultu na opačné straně. Teď jsem musel stát jen kousek od těch dvou, ale stále jsem předstíral, že o nich nevím.

,,Je tu velmi široký výběr," zkonstatoval jsem. ,,Asi bych měl ještě nějakým způsobem zjistit, čemu dává moje drahá přednost, že?"

Prodavačka se na mě sympaticky usmála a přikývla. ,,O tom žádná. Víte aspoň, jestli dává přednost spíš minimalistickému stylu?"

,,Ano, je velmi skromná."

,,Dobře, čili nic výstředního."

Zakmital jsem na ní obočím a opřel se zpocenou levačkou o pult. Myslím, že kdyby jí sem přišel bezdomovec, byla by radši, ale nedávala to nijak najevo.

,,Už má výstředního chlapa, víc výstředností opravdu nepotřebuje."

,,Ach, chápu," řekla a věnovala mi všeříkající pohled, takže jsem se o ten pult raději přestal opírat. ,,Určitě zkusím zjistit víc. Do kolika tady jste?"

,,Jsme tu vždy od desíti do šesti, ale o víkendu pouze od desíti do dvanácti."

Přikývl jsem. ,,Dobře, tak zatím nashle. A děkuju za ochotu."

S tím jsem vyšel ven a nechal za sebou bezpochyby velmi rozzuřeného Joshe.

Alex

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a pomyslela si, že to bude chtít pár úprav. Popadla jsem tedy pleťový krém a položila na kraj umyvadla papírek, na kterém mi Aaron sděloval, že si šel zaběhat.

Stáhla jsem si vlasy do culíku a nejdřív ze všeho si vyčistila zuby. Následujících pět minut jsem se snažila docílit nějakého decentního zkrášlení a musím říct, že se mi to kupodivu i docela povedlo.

,,Jsem doma, prdelko!" rozeznělo se naprosto nečekaně po celém bytě, a protože jsem si zrovna rozpouštěla culík, málem jsem si vyrvala všechny vlasy.

,,Proč tak křičíš, proboha?"

,,Protože budu radši, když na mě budeš naštvaná za tohle než za to, co se ti právě chystám říct..."

Zamračila jsem se na svůj odraz a vyšla z koupelny. ,,Co je? Srazil jsi nějakou další holku?"

,,Ne, to ne, ale musím přiznat, že mě to dneska taky napadlo," usmál se a vtiskl mi pusu na čelo. Když se pak odtáhl, měl téměř bezbarvé rty a několikrát zmateně zamrkal. ,,Máš mou pusu na čele..."

Sakra! Možná ten makeup není zas tak decentní.

,,Malovala jsem se," pípla jsem poníženě a snažila se tu vrstvu rozmazat. ,,Tak co jsi provedl?"

,,No, byl jsem si zaběhat a poté jsem se chtěl stavit pro snídani, jenže byla neuvěřitelně dlouhá fronta. Vyšel jsem tedy ven, abych nám koupil jídlo někde jinde a narazil jsem na Joshe. Zrovna šel s tou blondýnou do nějakého šperkařství a já tam vlezl bezmyšlenkovitě za nimi, protože jsem cítil potřebu ho zase vytočit."

,,Aarone..."

,,Něco se mi tam povedlo. Jen taková maličkost, ale určitě ho to vytočilo. Když jsem pak vyšel, běžel jsem k Vietnamcům, kde jsem nám koupil koblihy. A tobě jsem koupil ještě jednu věc, počkej," řekl a zmizel za rohem.

Okamžitě jsem ho následovala, až jsem se nakonec zarazila u botníku, kde něco lovil z igelitky. Když vyndal prsten, otevřela jsem pusu dokořán.

,,Nelekej se. Je to jen nějaká hodně komická napodobenina zlata za pár babek, ale z dálky tak nevypadá. Dej mi ruku."

,,Ne!" zavrtěla jsem zuřivě hlavou a o krok couvla. ,,Když něco takového budu nosit, patrně mi budeš muset do pár týdnů uříznout prst."

,,Ale jdi," mávl rukou a přitáhl si mě k polibku, který byl samozřejmě naprosto nečekaný, a mně z toho změkly nohy. Než jsem se stihla vzpamatovat, už jsem měla ten prapodivný předmět na ruce.

,,Nezlob se, ujely mi nervy."

,,Počkej... Josh si teď myslí, žes mě chceš požádat o ruku?" zeptala jsem se maximálně tichým hlasem a nemohla jsem uvěřit, že by udělal takovou blbost!

,,Já vím, že je to přes čáru, Lexie, ale-"

,,Už od začátku jsem říkala, že se nám to vymkne z rukou a měla jsem pravdu! Pokud je to vážně jen hra, tak proč mám v sobě tvé sperma a na ruce zásnubní prsten od Vietnamců?!"