Parkour girl [CZ]

XXXII. (32. kapitola)

Celá roztřesená a nevyspalá se ráno kradu domem. Jestli mě matka uvidí... Nechci ani myslet na to, co by se mohlo stát. Zbila by mě? Nebo by jenom křičela? Rovnou vyhodila z domu a vydědila? Nevím a ani to nechci zjistit. Prudká bolest v levém rameni se mnou trhne. Potichu syknu.

Vezmu si jablko do batohu, pet lahev naplním vodou a suchý rohlík na snídani, který jím cestou do předsíně. Rychle a tiše vyklouznu z domu, pomalu se vydám ke škole. Nemám náladu na matku, bratry ani čekat na Taylor a Miu. Raději půjdu pěšky a pustím si písničky. Kývám hlavou do rytmu, trochu i tancuju a je mi jedno, co si o mně kdo myslí.

Zafouká studený vítr a já sklopím hlavu. Ráno už bývá docela dost zima. Tak je listopad, co bys víc chtěla. Protočím nad sebou očima. Rameno mě znovu zabolí a já stisknu zuby. Nebudu fňukat. Ne, teď už ne. Musím se ke všemu postavit čelem. Povzdechnu si. Od pusy mi vyrazí obláček páry. Rozplyne se tak rychle jak vznikl. Stejně jako moje šance naučit se parkour.

♣ ♣ ♣

Můj dnešní úkol je jednoduchý: vyhýbat se Codymu, Gauthiemu a matce, jak nejdéle to půjde. Rozrazím velké dveře a okamžitě ze třetiny selžu.

„Ahoj," usměje se na mě Gauthie. Ale je to jiný úsměv, ne ten arogantní jako vždycky. Tohle je ten jemný a pěkný úsměv, věnovaný jenom mně. Vzpomenu si na včerejšek a poleje mě vlna příjemného pocitu, jenomže se hned změní na hrůzu a bolest z toho, co následovalo.

„Ahoj," šeptnu a protáhnu se kolem něho. Nemůžu se teď na něj dívat, aniž bych to necítila, neslyšela, neviděla... Bolest, křik, strach, zmatek a zároveň pocit bezpečí, klidu, lásky... To všechno s ním mám spojené a dohromady to nevytváří pěknou kombinaci. Vůbec...

Vysvléknu si bundu a hodím ji do skříňky. Prohrábnu si blonďaté vlasy a zhluboka vydechnu. Musím to ze sebe dostat. Všechno. Trénink s Codym mi po-

Žádný trénink není. A už nebude.

„Sakra," zavrčím a opřu si čelo o studený kov. Rána na rameni mi nepříjemně pulzuje a všechno kolem mě hučí. Snažím se nevnímat pátravý pohled Colette a čekám, kdy se zeptá. Vím, že se zeptá. Vždycky se zeptá.

„Co se děje?" Položí mi ruku na rameno.

Nevím, jestli jí to mám říct, ale nikoho bližšího nemám. Dokáže mi pomoct a poradit. Nebo se alespoň pokusí mě utěšit.

„Gauthie mi včera řekl, že chce být víc než můj kamarád," řeknu potichu.

„To je skvělý! Proč jsi tak smutná?" jásá.

„Vzápětí mě matka uhodila páskem."

„Cože?!" vykřikne zděšeně. Prudce zvednu hlavu a podívám se kolem nás. Spousta studentů na nás zvláštně kouká, ale když se setkají s mým pohledem, rychle se věnují svým věcem.

„Nekřič, prosím tě. Včera jsem si toho užila dost."

Nevěřícně se na mě dívá, šok a překvapení v tváři. „To ne," začne vrtět hlavou.

„To jo... Pamatuješ, jak jste se o tom bavili, když v byli v Quieru? Že by mě zabila, kdyby to zjistila? Asi jste nebyli daleko od pravdy..." řeknu.

„Ale... Vždyť..."

Hořce se uchechtnu. „Jo, kdyby se mi to nestalo, tak bych taky nevěřila." Colette mě popadne za ruku a vyvleče před školu. Táhne mě k lavičkám pod velkým stromem, kde se posadíme. Než stihneme promluvit, někdo se k nám přiřítí.