Parkour girl [CZ]

XXII. (22. kapitola)

Ležím na zemi s pocitem, že mě všechno bolí. Zase. V nose mi trne, jako kdybych do něj dostala další ránu. Taky že dostala.

„Auu," zaskučím a překulím se na bok s nosem v dlani a přáním, ať to přestane bolet.

Nic. Žádná odezva.

„Auuu," zavyji znova a otočím se na druhý bok.

Ani teď to nevyvolá žádnou reakci.

„Auuuu!"

Nic. Ani to s ním nehne. Sundám si ruku z očí a podívám se, jak nedaleko mě leží v trávě a s něčím si hraje na mobilu.

„Co je?" zeptá se, když vycítí můj pohled.

„Já nevím... Třeba, že mě bolí nos?!" zavrčím na něj. Jako by moje Auuu! nebylo dosti výstižné.

„A mě to má zajímat?" věnuje mi pikosekundový pohled, ale hned se zase vrátí k mobilu. Nevěřícně na něj otevřu pusu, čekajíc nějakou další reakci nebo něco, ale on ne! Rozhodl se mě ignorovat.

„To se jako zbytek našeho tréninku hodláš válet na zemi?" ptám se. Jestli jo, tak ať si trhne nohou.

„Nemůžu?"

„Pokud jsi ten vynikající trenér, jak o sobě tvrdíš, tak ne? Neměl bys mě, jen takovej ztřeštěnej nápad, trénovat?" prohodím. Ruka s mobilem mu klesne a on se zadívá do země.

„Ne. Myslím, že ne. Teď máš trénovat individuálně. Víš, co to znamená? S-A-M-O-S-T-A-T-N-Ě! Takže nemel a trénuj." Propaluji ho pohledem, který jasně naznačuje, co si o něm myslím. Jenomže Cody mě úplně ignoruje a dál si prstem jezdí po displeji docela drahého mobilu. Nehodlám mu dělat stejnou scénu jako on mě. Nebudu se ho ptát, kde ho sehnal. Navíc, odpověď mi sám dal. Radši bych kradl než ze sebe dělat děvku. Takže předpokládám, že ho buď ukradl, nebo ukradl peníze a koupil si je za ně. Prostě něco z toho.

Ještě chvíli na něj koukám, ale nemá to cenu. Povzdechnu si a vytáhnu svůj vlastní mobil. Zkontroluju, kolik je hodin. Za pět minut dvanáct. Stejně jsme měli ve dvanáct končit, tak proč neskončit dřív? Zvednu se ze země dojdu ke Codymu.

„Odcházím. Uvidíme se zítra?" položím mu ruku na rameno.

„Cože?" trhne sebou a hlava mu vystřelí vzhůru.

„Že odcházím. Stejně už nám zbývá málo času a ty se už evidentně nudíš-"

„Nenudím," začne protestovat. Pousměji se.

„To vidím, jak se nenudíš. Skoro tady nespíš, zatímco já se snažím přitáhnout tvoji pozornost skučením," řeknu a až později si uvědomím, co jsem řekla. Já, že se snažím přitáhnout jeho pozornost? Nesmysl... Nebo ne?

„Takže do toho nosu ses kopla, abys přitáhla moji pozornost, nebo jsi jenom takový nemehlo?" zazubí se. Jemně ho pěstí bouchnu do ramene a jeho úsměv se ještě rozšíří.

„Co bys byl radši?" zasměju se.

„No..." protáhne.

„No?" pobídnu ho. Jen ať mluví, chlapeček. Ať pořád nemluvím jenom já a neztrapňuju se.

„Víš, že ani jedno?" Tak tohle mě píchne u srdce. Snažím se mu nedat najevo, jak mě to mrzí, ale i přesto to na mě musí poznat. Jenomže to diplomaticky nekomentuje. Sundám ruku z jeho ramena.