Parkour girl [CZ]

XXXVIII. (38. kapitola)

Sedíme s Colette v posteli a sledujeme zprávy. Její babička nám na večeři udělala palačinky s čokoládou a banánem, no kdo by to odmítl? Už jsem tady týden a žebra mě pomalu přestávají bolet, ale modřiny se akorát zbarvily do jiných barev.

„Včera, 29. listopadu, došlo k přepadení kavárny Lucerna. Do kavárny se vloupala skupina mužů. Místní policie se domnívá, že jde o stejnou skupinu lidí, kteří již vykradli několik obchodů a poštu. Pokaždé se to odehrávalo v novu. Více informací nám bohužel místní policie neposkytla, ale podle kapitána Iana Whitemora dělají všechno pro to, aby pachatele dostihli a potrestali," hlásí ve zprávách.

„No, to teda dělají. Táta není skoro doma," zahučím do talíře s večeří, „a pak to dopadá takhle." Máchnu rukou kolem sebe.

„No jo," povzdechne si Colette a pohladí mě po rameni. „Je to těžký pro něho. Musí se rozhodnout, jestli dá přednost svojí rodině nebo bezpečí města. A jeho rodina taky žije v tom městě," zahledí se na obrazovku. „Má velikou zodpovědnost za bezpečí tolika lidí, že nemá čas zabývat se něčím jiným. A nepředpokládá, že jeho rodina bude v nebezpečí."

„Nebyla by, kdyby matce nehráblo," ušklíbnu se a odložím talíř na stůl.

„Stejně je to zvláštní." Colette odloží i svůj talíř a sedne si do tureckého sedu. Zahledí se na mě. „Vždyť nikdy taková nebyla, ne? Myslela jsem si, že jsi její princezna, že tě miluje. Možná i trochu víc než kluky, protože přece jenom, to pověstné pouto matka-dcera."

Přepnu televizi na hudební kanál a trochu ji zesílím. Chvíli mi trvá, než se rozhodnu Colette odpovědět.

„Nevím, proč mi dělá tohle. Je sice pravda, že se ke mně chovala chladněji než k bráchům, ale teď křičela i na Travise. Jako kdyby se totálně pomátla. Col, kdybys ji viděla... Měla v očích šílené světlo, jako kdyby mě chtěla zabít. Jako kdyby chtěla zabít každého, kdo by se jí připletl do cesty. Kdyby neodběhla za Travisem a Mike mě v tom okamžiku nestihl odnést... Myslím, že bychom tenhle rozhovor už nevedly..." Hlas mi selže. Slzy se mi natlačí do očí a já se je zběsilým mrkáním snažím zahnat. Colette mě obejme a pohladí po vlasech.

„Myslím, že Mike nedovolí, aby se to stalo znovu. Už nikdy," řekne.

„O to se postarám já. Už jí nedovolím, aby ublížila mě nebo jim. Znovu ne."

♣ ♣ ♣

„Dobrý?" ptá se mě Mike asi už po sto padesáté za těch deset metrů, co jdeme.

„Jo, dobrý. A neboj se, nejsem přece žádná padavka. Dělám parkour," mrknu na něho. Pousměje se, ale okamžitě to vystřídá starostlivý obličej, když bolestí syknu.

„Opatrně radši. Ať si ještě něco neuděláš sama," přidá se Colette z druhé strany.

„No, alespoň bych jí ušetřila práci," zahučím a opatrně se posadím na sedadlo spolujezdce. Konečně po týdnu jedu domů. No, domů... Nevím, jestli je v pořádku to tam tak pořád nazývat. Prostě jedu k sobě do pokoje. Ne, že by to u Colette nebylo super, ale vlastní postel je pořád vlastní postel. I když je to riziková oblast.

„Ještě jednou díky Colette, fakt. Nevím, co bych dělal," slyším Mika.

Colette se usměje. „To je v pohodě. Víš, že je Sky pro mě jako sestra. A jsem ráda, že tu byla. Alespoň jsme měly dost času všechno probrat."

„Například?" zeptá se Mike.

„No... Například Codyho."

„Sklapni, Col," zavrčím, ale nezabrání mi to zrudnout.