UNDERTALE: My own story

I. Květina

„Sakra... moje hlava, do háje!"
Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou obrovskou puklinu, kterou prosvítají ostré paprsky slunce. Octla jsem se v jeskyni a ležím na peřině žlutých květin? Když se na ně podívám tak mě jejich zář na chvíli zaslepí. Pomalu se zvednu. Snad nebude špatný nápad se tu trochu porozhlédnout. Z jeskyně vedla delší chodba k obrovským dveřím na jejím konci. Podívala jsem se na ně a zakřenila se. ... Tak to bude zázrak, jestli já s tímhle někdy pohnu. Situace přestával být vtipná ,když jsem pomalu zjišťovala, že se možná opravdu snažím zbytečně. Když jsem do dveří zatlačila vší silou, ani sebou nehli. Ne moc nahlas jsem se zasmála bezvýchodné situaci. Když v tom se z druhé strany dveří ozval jakýsi jemný a zároveň vysoký hlas.

„Uhm .. je tam někdo?" Ozvalo se nejistě.

„Ano, ano, díky bohu, " odpověděla jsem štěstím bez sebe.

Dveře začaly ovíjet kořeny, které pomáhali k jejich otevření. Musela jsem si promnout oči, abych se opravdu ujistila, že to co vidím se mi nezdá. Za dveřmi stála, seděla, no řekněme byla květina.

„Ooooo Zdravíčko ! Já jsem Flowey ...Tak počkat . HEJ ! Čemu se jako směješ ??" Okřikla mě.

Nekontrolovatelně jsem se chechtala, „promiň, víš, já nikdy nemluvila s květinou".

Výraz květiny se znepokojivě měnil.

"Ty pako! Myslíš si, že v tomto světě přežiješ s tímto přístupem??" Oči květiny se naplnily nenávistí.

Snažila jsem se ustoupit, ale již bylo pozdě.

„Prostě zemři," řekla uspokojivým tónem.

„Zemři a dej mi tvojí duši!" zakřičela pro změnu.

Kolem mě se objevil kruh jakési magie, začal se zmenšovat a mě se zmocňovala panika. Když v tom jsem uslyšela neznámý hlas.

„Zmiz, ohavná květino! Takhle ubližovat nevinnému stvoření!"

Místnost naplnilo teplo a oranžová zář symbolizující plameny. Moje hlava se začínala motat. Slyšela jsem už jen tiché syknutí a ... pak se mi zatemnilo před očima....

A takhle začala moje cesta podzemním labyrintem plným přátel i nepřátel.

Děkuji moc za přečtení :)