UNDERTALE: My own story

IX. Asgore a Asriel Dreemurr

Dům Undyne jsme opustili až za dlouhou dobu, jelikož nikoho z nás neomrzelo Sansovo vtipkování, Papyrusovy špagetové recepty, ani Undyino nadávání směřované na všechny v domě. Cesta se táhla jako smrad, tak jsem poprosila bratry ať vypráví o historii. Něco málo jsem o válce slyšela, ale lidé na monstra chtějí spíše zapomenout. Vidí je jako problémy, mezi kterými musí být schopní kličkovat. Bohužel Sans, ani Papyrus nechtěli o historii monster moc mluvit. Ptala jsem se na nespočet věcí a vzácně jsem se dočkala odpovědí.

„Lidé co spadli přede mnou, " přihmouřila jsem oči, „co se s nimi stalo? "

Sans se zachvěl a schoval si polovinu hlavy do bundy, Papyrus byl tichý, což mi k němu vůbec nesedělo. Toriel říkala, že všechny děti, lidé zemřeli. Pochybuji, že by to byla vina monster.

„Do podzemí před tebou spadlo osm lidí. Nějaké z prvních jsem neměl šanci pořádně poznat, ale vím, že neskončili dobře. Pamatuji si tedy a pouze dva. Prvního a sedmého. První byl sobecký. A sedmý odhodlaný." Rozpovídal se Sans.

„Žijí nějací ještě?"

„Ne"

Tep se mi zrychlil a obličej zkřivil. Takže opravdu nikdo nepřežil. Nikdo. Mám vůbec nějakou šanci? Kam mě teď vůbec vedou? Undyne už mě jednou chtěla zabít, a Flowey taky. Znovu se mě zmocnila panika. Ruce se mi klepali a já koukala do země.

Když v tom mě chytil za paži Sans a donutil mě se na něj podívat. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Ruce se mi nepřestávali klepat.

„Dokud budeš s námi, nikdo ti neublíží, " řekl s vážným výrazem ve tváři. Přikývla jsem a pokračovali jsme v cestě.

Tůra probíhala hladce, dokud se za námi neozval povědomý řev, „Nghaaaaah!"

Papyrusovy oči se rozzářili a on odpověděl: „NGHAAAAAAAH! "

Moje oči zabloudili k Sansovi, který se na mě jak na zavolanou podíval. Zmatená jsem mávala rukama na všechny strany. Papyrus poskakoval na místě a vydával náhodné zvuky a Sans hleděl do prázdná.

Kdybych šla kolem, typla bych si nás na utečence z ústavu pro mentálně choré.

Ten divoký řev vydávala samozřejmě Undyne.

Skočila jsem k Sansovi a rychle ho popadla za ruku.

On se na mě tázavě podíval a pak rádoby zavtipkoval: „wow, Saadie, nevěděl jsem, že už to cítíš takhle. "

Zamračila jsem se a prosila o teleport. Kostlivec chvíli protestoval, ale pak zvážil případné následky příchodu Undyne a souhlasil. Volnou ruku mi položil na hlavu a my se teleportovali.

Teleportovali jsme se, ale nezdálo se že na lepší místo. Stáli jsme na písečné křižovatce a před námi se opírali o zdi nějací obři ve výzbroji. Sans mě pustil a vykročil k nim.

„Kostlivec Sans, žádám povolení k přístupu, " řekl sebejistě. Dva strážci se na sebe podívali a přikývli.

Když jsme prošli kolem strážců, nastoupili jsme do výtahu a jeli snad půl hodiny.

„Promiň, že jsem ti cestou sem nic neřekl. O historii, o lidech, o jejich osudech, prostě nic. Nechtěl jsem o tom mluvit před bráškou. " Odmlčel se. „A stejně si nemyslím, že je to dobrý nápad, ti to teď říkat. " Dál už ani nepromluvil.

Výtah vydal zvuk podobný cinknutí a Sans oznámil, že jsme na místě. Stále jsem nevěděla, kam to jdeme, ale bylo mi jasné, že by nejspíš odpor byl zbytečný, tak jsem se zeptala: „kde to jsme? "

„V hradu, u krále, " odpověděl naprosto klidně, „musí vědět, že máme v podzemí člověka. "

Takže já jsem na hradě, wow. Sice bych tohle hrad nenazvala, ale budiž. Od kdy se jezdí do hradu výtahem? A od kdy jsou všude v hradě bílé stěny a dlouhé chodby. Cestou jsme se Sansem nemluvili, ale on se stále usmíval, což mě těšilo a vykouzlilo mi úsměv na tváři též.

Pak jsme prošli dlouhou krásnou chodbou. Zdi byli z nějakého žlutého zářícího kamene a zlatá skla dělala světlo prostvítající do místnosti kouzelným. Ale přesto jsem měla v této místnosti nepříjemný pocit, jako by se tady dělo něco moc špatného. Následovali velké dveře do zahrady, kde stály dva otočené trůny, pod nimiž rozkvétali zářivě žluté květiny, na které dopadaly škvírama v jeskyni sluneční paprsky. Na jednom z trůnu seděla mohutná postava, druhý byl prázdný.

„Vaše veličenstvo, " uklonil se Sans a já udělala totéž.

Postavu předtím zakrýval stín, ale teď jsem ho mohla vidět jasně. DALŠÍ PŘEROSTLÁ KOZA! A když říkám přerostlá, myslím mega přerostlá. Byl dost podobný Toriel, svěšené uši a rudé oči, ovšem rohy byly delší a taky byl obohacený o krásnou blonďatou hřívu. Byl to král, určitě.

„Zdravím, Sansi, " zpozoroval mě a začal mě zkoumat. „To je člověk? "

"Jo, nějak tak."

Král se usmál, přišel přede mne a kleknul si. Chvíli jsme se dívali jeden druhému do očí a pak z ničeho nic zakřičel hlubokým hlasem: „Asrieli! Volal jsem tě! "

„Stále to s ním cloumá? " zeptal se Sans.

Král jenom přikývl. Z druhého konce zahrady k nám mířila další postava, byla shrbená a vlasy měla rozcuchané.

„Co?" zavrčel Asriel ze stínu.

Král se na něj káravě podíval a nakázal mu, ať k nám okamžitě přijde.

Když byl dost blízko, představil nás: „Asrieli, tohle je... "

„Saadie."

„Saadie, tohle je Asriel."

Třímetrová koza. Usmála jsem se, ale Asriel mi úsměv neopětoval, nevypadal nejlépe. Neměl jenom rozcuchané vlasy, měl kruhy pod očima a vypadal vyhuble.

„Výborně, mužů jít?" řekl otráveně Asriel.

Krále očividně Asrielův přístup nepotěšil, chvíli vedli otec/syn konverzaci, a pak jsme se posadili k čaji, který Asriel nedobrovolně připravil.

„Jmenuji se Asgore Dreemurr, " natáhl ke mně ruku král.

Položila jsem ruku do té jeho a nějakým způsobem jsme si potřásli. Potom se většinou Asgore bavil se Sansem o situaci v království. Je Asriel syn Toriel? Je Toriel královna? Proč se schovává v ruinách a není v paláci? Tolik nezodpověděných otázek.

„Saadie, pověz mi něco o sobě, odkud si přišla, jak se jmenuješ celým jménem? Kolikpak ti je let? " nutil mě mluvit Asgore.

„Dobrá, tedy přišla jsem z nadzemí, z malého městečka nedaleko velké hory, celým jménem se jmenuji Saadie Bjørk a je mi 16 let. " snažila jsem se permanentně usmívat.

Když v tom Asriel vyprsknul čajovou vodu, chvíli se dusil a pak ze sebe vychrlil: „Cože?? Jak??  Cooo?? "