UNDERTALE: My own story

IV. Za bránou

V jejích rukou a okolo mne zažehly plameny, „promiň mi to, dítě".

Toriel zvedla ruce do úrovně hrudníku a ukázala na mě. Věděla jsem co přijde dál, ona mi dala slib, ale porušila ho. Plameny se ke mně rychle blížily, první smrtící vlně
jsem se vyhla, ale další mě zasáhli. Jedna mě popálila na obličeji. Další mě odhodily dál na zem, sykla jsem bolestí, přesně jako Flowey na začátku, kdy ji nespíš Toriel zasáhla stejně jako mě.

„Nemusíš to dělat Tori, prosím, já nechci, " zakřičela jsem se slzami v očích.

Zatnula zuby a odvětila: „bojuj, nebo uteč!".

Nevím co dělat, ale co určitě vím je to, že jí neublížím. Nikdy bych nikomu neublížila. Pocítila jsem velkou bolest v zádech, když jsem se zvedla ze země.
Seslala na mě další vlnu plamenů. Už jsem se nemohla skoro hýbat, vzdala jsem to. Když to nezvládnu tady, tak asi těžko tam, tam venku, cokoliv by na mě za bránou čekalo. Plameny se těsně přede mnou zastavily a Toriel na mě koukala se slzami stékajícimi po její tváři. Padla na kolena, přiložila si ruce na tvář a začala brečet.

Odkryla si tvář a ruce si položila na chladnou zem, „Saadie... Já ti ublížila, já nechtěla... já tě zradila Saadie, zradila..., " řekla stále s pláčem.

Stále jí věřím. Ano. I po tom co mi provedla. I po tom co porušila slib. Možná jsem dost naivní děcko...

„Odpouštím ti" řekla jsem, když jsem se opřela rukama o zem a zvedla hlavu.

Toriel se zvedla a došla ke mně, vzala si mě do náručí, pohladila mě po vlasech a nešťastně řekla: „teď si odpočineš, zítra tě povedu k bráně, pak můžeš odejít".

Pousmála jsem se a položila si hlavu na její hruď. Donesla mě zpátky do děckého pokoje, položila mě do postele, přikryla mě, dala mi pusu do vlasů a odešla. Během pár vteřin jsem usla

Stála jsem před bránou, znovu?
Toriel se dívala do země a poté na mě, vypadala zničeně.
Proč?"
Zeptala se.
"Ale Tori, slíbila si mi, že mě necháš jít"
Řekla jsem nejistě
"Nechat jít? Nechat jít takové slabé pako?? To radši ušetříme všem monstrum starosti s tebou, co říkáš?"
Její oči ztemněli.
"Toriel... co to děláš?"
Snažila jsem se utéct.
"Hahaha, dost už!"
Zapálila vse kolem sebe.
Oheň tvořil znovu kruh, takový jaký kolem mě vykouzlila Flowey.
"Ale, ale , neviděli jsme tohle už někde?"
Na místě Toriel teď stála obří Flowey.
"Beztak tě nedokáže chránit, hee hee, nikdo tě nedokáže chránit. TAK UŽ ZEMŘI!!"

„Saadie, prosím probuď se. Je to jenom zlý sen!" Třásla se mnou Toriel.

Prudce jsem se vzbudila a celá jsem se třásla. Díky bohu, jenom noční můra.

„Mohu už jít? Prosím, " zeptala jsem se.

„Ano Saadie, můžeš jít, " řekla smutně.

„Teď hned?" Prosila jsem.

Toriel mě vzala za ruku a vedla mě k bráně. Tu cestu dlouhou chodbou jen tak nezapomenu, je nekonečná. Toriel jsem si zamilovala, i když mi ublížila, vlastně mě zachránila. Jsme tu.

Toriel si přede mě klekla, takže jsme si viděli do očí, „slib mi Saadie, slib mi že budeš vždycky statečná".

„Budu nejstatečnější, slibuju," usmála jsem se na ní.

„A malém bych zapomněla, tady máš telefon. Můžeš mi kdykoliv zavolat, ale do ruin se nevracej, " řekla a podala mi klasický tlačítkový telefon.

Objala mne, otevřela bránu a ještě na mě chvíli koukala jak se vzdaluji. Potom jsem slyšela už jen hlasité zavření brány. Šla jsem dál, k další bráně, pravděpodobně k té co už vedla ven, protože tady byla obrovská zima.
Celá místnost byla temná, nebylo tady nic vidět, jenom malý plac s trávou. Přešla jsem ho, když v tom se za mnou ozval mi známý hlas.

„Ahoj pako, " nepříjemně se zasmála osoba.

Otočila jsem se a... no to snad ne. Kdo by to byl jiný, než Flowey? Samozřejmě.

„Chceš mě zase zabít?" zeptala jsem se s prázdným výrazem na tváři.

„Hee hee hee, nee, myslím, že se o to pan mráz postará líp, " řekla s širokým úsměvem na tváři a zmizela, respektive zalezla zpátky do země.

Jak to myslela? Ať už jakkoli, musím pokračovat. Když jsem přišla k druhé bráně, která byla docela lehká, zavřela jsem oči a rozloučila jsem se: „sbohem, Toriel".

Za branou byla zima, všude byl sníh a foukal silně mrazivý vzduch. Měla jsem oblečenou jenom mikinu od Toriel a lehké tepláky. Byla mi hrozná zima. Snažila jsem se dostat zpátky za bránu, ale nešlo to. Mezitím co jsem zkoumala okolí, narostly přes ní masivní kořeny. Děkuji Flowey. Tak jsem se před ní schoulila.

Už necítím prsty u nohou a rukou. Flowey mi to ještě říkala. Prostě jenom zavřu oči, a ono to skončí. Prosím ať už to skončí.

„Č l o v ě č e ..." promluvil někdo s hlubokým hlasem.

Něco mě tady našlo, už je konec. Mráz se mi dral do plic a slzy jsem měla zmrzlé na tvářích.

Automaticky jsem zašeptala: „prosím... neubližuj... mi..."

„Můj bože, vždyť ty mrzneš" řeklo to a vzalo mě to do náruče, „neboj se, bude dobře, jen to teď nevzdávej".

Č l o v ě k u , d ě k u j i , ž e j s i s i p ř e č e t l d a l š í č á s t t é t o f a n f i k c e. ( :