UNDERTALE: My own story

VII. Přeji si zůstat

Od té šílené noci nočních můr uběhly 3 dny. Sans se od té doby choval trochu nejistě, ale skoro to na něm nebylo poznat. Zdálo se mi o jakési dívce v zeleném svetru, která mi podávala v každém snu nůž a nutila mě zabíjet. Neposlouchala jsem ji... stejně by jsem to ani nedokázala. Myslím... ublížit. Zamyšlená jsem seděla na pohovce v přízemí. Když jsem uviděla Sanse scházet dolů po schodech, tak jsem se vzpamatovala a pozdravila jsem. Sans mi pozdrav s úsměvem na tváři oplatil. Papyrus vykoukl z kuchyně a ukázal na špinavou ponožku. Sans jen pokrčil rameny a sednul si vedle mě na gauč.

"Dneska ti ukážu podzemí"
Řekl se zavřenýma očima.

Snažila jsem se to nějak neprojevovat, ale byla jsem nadšená. Konečně! ... Možná najdu cestu domů.

O pár hodin později

Stála jsem u dveří a smála se. Z venku na mě vál studený vítr.

"Nemám bundu" řekla jsem s pokrčenými rameny.

Sans kývnul "Vezmeme to zkratkou do obchodu".

"Zkratkou?" Zeptala jsem se.

"Zkratkou. Chyť se mě." Řekl a podal mi ruku.

Podala jsem mu svoji, začervenala jsem se u toho, sakra. Snažila jsem se zachovat vážný výraz a zadržovala jsem smích. Všimnul si toho, zavřel oči a s širokým úsměvem na tváři se uchechtl. Najednou mi ruku pevně stisknul a před očima jsem měla tmu. Bylo to to samý, jako když mě nesl a ... pak se tohle stalo. Potom jsme se objevili před menším obchodem.

Sans si přiložil ruku k čelisti a začal oznamovat "Zastávka Snowdin - Obchůdek, prosím vystupte" .

Chvíli jsem se motala na místě a pak jsem spadla... Teda skoro, Sans mě chytil a postavil na nohy.

"Žiješ?" Zeptal se s ironickým úsměvem.

Nafoukla jsem tváře, vykulila oči a ukázala palec nahoru. Pak jsme šli dovnitř. Nakoupila jsem si toho jenom pár, přece to za mě jenom platil on. Ze začátku jsem nechtěla, aby za mě vůbec něco platil... ale nedal si říct. Když jsme vyšli ven, Sans se chystal k dalšímu "podej mi ruku" , tak jsem zacouvala. Na sobě jsem měla nabaleného co nejvíc oblečení, co šlo.

"Nenenene, už ne," koukala jsem 'vážně' na Sanse. Musela jsem vypadat vtipně.

"Vypadáš roztomile, naštvaná," prohodil.

Snažila jsem se nesmát a zachovat vážný výraz.

"Naposled," natáhl ke mně ruku.

"Naposled," zopakovala jsem.

Objevili jsme se znovu před jejich domem. Už to nebylo tak hrozné. Papyrus nebyl doma. Teď jsem nevěděla kam si věci mám dát... prostě jsem je položila vedle dveří a šla zpátky za Sansem, který byl opřený o dům a koukal na napadaný sníh.

"Opravdu se tímhle chceš brodit?" Zeptal se.

"Ty zkratky nejsou zas tak špatný," dala jsem ruce v bok a o odvrátila pohled.

Teď jsem mu naopak podala ruku já.
Chytil se jí a řekl: "teď říkám naposled já".

Když jsme byly na konci Snowdinu, kde už se válely jenom zbytky sněhu, Sans promluvil: "teleportace, říká se tomu teleportace".

Šli jsme pomalu po cestě z modré trávy. Uviděla jsem světle modrou květinu, když jsem k ní došla tak jsem si na ní sáhla... ale květina začala něco povídat.

"To je úžasný nápad!" hlas květiny mi byl povědomý... ale... odkud?

Sans s rukama v kapsách a pohledem na květinu řekl "Tohle je ECHO Květina, něco jí řekneš a ona to opakuje pořád dokola, pokud jí zase někdo jiný neřekne něco jiného... A tak dále. My monstra jim svěřujeme většinou naše přání."

"Tohle nezní jako přání," podívala jsem se na Sanse. Ten jen pokrčil rameny a naznačil mi ať jdu za ním.

Znovu jsem se dotkla květiny a ta zopakovala: "tohle nezní jako přání".

Rozhodla jsem se, že si své přání uchovám. Rozběhla jsem se směrem, kterým se vydal Sans, ale nikde jsem ho neviděla. Volala jsem na něj,... ale nikdo neodpověděl. Volala jsem dál,... ale nikdo nepřišel. Šla jsem po jediné cestě kupředu a poslouchala přání monster svěřené Echo květinám.

______________________________________
O pár hodin později

Bloudila jsem a měla jsem hrozný hlad... Cesty se neustále rozdvojovaly a já šla jenom podle instinktu... Proč tady není Sans? Proč mě tam nechal?
Došla k nějaké temné místnosti. Šla jsem až na konec a tam byla u zdi poslední Echo květina...

"Z a    t e b o u" řekla rozechvěným hlasem.

Do místnosti od někud proniklo světlo a za mnou jsem uslyšela smích. Otočila jsem se.

"Zdravím, vetřelče" řekla... ryba...

RYBA, no to snad ne. Smála jsem se tak moc, že měla co dělat, aby jsem udržela slzy v očích.

"Hej!!" Okřikl mě kapr.

Tý rybě se z ničeho nic objevilo kopí v ... ru... ce... ploutvi... Dobře ruce...
A její výraz se mi taky nezdál zrovna mírumilovný.

"UNDYNE!" Ozval se..  Papyrus?? "NEVIDĚLA JSI TAD.. OO TADY JSI, MŮJ BRATR SE PO TOBĚ SHÁNÍ!!"

Papyrus obešel kapra, popadnul mě a šli jsme zpátky. Celou cestu byl Papyrus potichu, což se mi moc nezdálo. Když už jsme tam dorazili, uviděla jsem Sanse, jak sedí na zemi s rukama přes obličej. Papyrus se mnou v podpaží k němu došel, pak mě položil na zem a odešel. Sans se okamžitě zvedl. Všimla jsem si jak mu ostře svítí levé oko střídavě žlutou a světle modrou barvou. Celý propocený a rozklepaný mě silně objal.

"To mi nesmíš dělat, Saadie" řekl.

"Odešel jsi," odpověděla jsem potichu.

"C...co? To ty... jsi odešla," stál si za svým.

"Nebyl jsi tady..." zatla jsem zuby.

"Vrátil jsem se... A ty si tu nebyla, myslel jsem... že si odešla... navždy. Možná to tak bude nejlepší... Ale já... já Saadie..." nervózně dýchal.

Když mě pustil z objetí, tak jsem se cítila provinile. Šla jsem pomalu z cesty mezi Echo květiny a řekla jsem

Přeji si zůstat