Piráti z Karibiku Prokletí Černé Perly

Port Royal

Sára seděla na stožáru a dívala se do dálky. Pevnina byla co by kamenem dohodil. Měla v plánu zrekvírovat nějakou loď a vyplout do Tortugy, tam nabrat posádku a plavit se po mořích a loupit co jí hrdlo ráčí.

Podívala se dólů a zjistila ne nejpřjemější věc. Do člunu teklo.

,,Beza," řekla si a spustila se dolů.

Začala kyblíkem vyhazovat vodu ven, ale moc to nepomáhalo. Vylezla tedy na stožár a čekala, až dojede k molu. Vykročila na molu a rozešla se dále k břehu. U pána co vybíral peníze zrovna stál nějakej dredatej chlap a zaslechla jsem: ,,Co by jste řekl na tři šilinky a je je po jméně."

,,Vítejte v Port Royal drahý pane Smisi," odpověděl mu muž a zaklapl knihu. Bezva já asi platit nemusím.

,,Hej hej hej, mladá dámo stůjte," ozval se jeho protivnej hlas.

Aha tak musím.

Sára se k němu otočila na podpatku, ale v tom se za ní ozval hlas toho pana Smise.

,,Hele dal jsem vám tři šilinky, tak ji nechte bejt!"

'Bezva takže asi nakonec platit nebudu,' pomyslela si.

Otravnej muž přikývl a šel otravovat zase někoho jiného.

,,Hej ty mrňavá holko," zavolal Smis na Saru.
Je jí sice teprve dvanáct, ale nesnášel když ji někdo takto oslovoval.

,,Nejsem mrňavá, ani malá nebo něco pobobnýho. Já jsem Jess," jemě Sára pokrčila kolena jako poklonu.

,,Já jsem Smis. Pro tebe Smiky," podal Sáře ruku. Ta nevěděla co má dělat, tak ji chytla, ale levou rukou. Smis se pousmál.

OMLOUVÁM SE, ALE UŽ MĚ TO NEBAVÍ. VŽDY SE SNAŽÍM PSÁT VE TŘETÍ OSOBĚ, ALE PAK TO VZDÁM A VZDÁVÁM TO I ZDE.

,,Odkud jsi?" zeptal se mě. A dohnal mě ke konci. Když mu řeknu, že jsem se narodila v Tortuze, může mě udat, ale co mu mám teda říct? Rychle nějaký město jo už vím, ,,Nassau."

,,Vážně," vykulil oči a já se lekla, že z nějakých důvodů zjistil, že od tamtud pocházet rozhodně nemůžu.

,,Mám tam kamaráda, no teda známého," dodal. Bezva, já tam nikdy nebyla, ulevilo se mi.

,,Tak naschle pane Smisy."

,,Ahoj," usmál se na mě a já se rozeběhla do ulic v Port Royal. Potřebovala jsem dokoupit věci co jsem nesehnala v Tortuze. Bloudila jsem uličkami a hledala tržiště. V pevnosti asi probíhala nějaká snobská paráda jelikož v ulicích bylo méně lidí.

Konečně jsem našla tržiště. Už jenom zbývalo najít stánky, ve kterých prodávali to co potřebuji. Bylo to vlastně jídlo. Měla jsem vcelku hlad, taky aby ne, když jsem tři dny bloudila ve člunu na moři a hledala pevninu. Rozbil se mi kompas, takže jsem byla ve velké bryndě.

Koupila jsem si zelí, chleba, sýr, máslo a byla jsem švorc. Bezva, co teď? Dneska se mi vůbec krást nechce, ale musím si něco přivydělat. Došla jsem ke stánku s vyřezávanými věcmi a chvíli jsem se tam rozhlížela. Všimla jsem si, že se paní co prodává nedívá a rychle jsem si strčila jednoho vojáčka do kapsy. Ještě jsem takto ukradla několik věcí a vydala jsem se z trhu pryč.

Cestu jsem potkala chumel vojáků, jak jsou shromažděni kolem přístavu. Co se tam asi děje pomyslela jsem si a šla se podívat.

Zaslechla jsem známé hlasy říkajíc: ,,komodore mé věci prosím, též klobouk, komodore."

Chtěla jsem se prodrat mezi vojáky, abych viděla, ale cestu mi zaterasili nějací dva chlápci.

,,Tam je civilistům vstup zakázán," řekl jeden.